Work Text:
Jejich nejmenovaný ostrov se už zase otřásal v základech. Vlastně to už byl jeho každodenní chleba od té chvíle, co sem všichni účastníci souboje přijeli. Každý den byl nějaký souboj, když už to nebyla plánovaná bitva, tak to byl Hao a jeho kumpáni, kdo se snažili pochytat co nejvíc duší po celém ostrově.
Thalim byl vlastně docela rád, že až na výjimečné případy nemusel opouštět svoji kavárnu a byl celkem pohodlně zalezlý pryč od všeho dění. Až do té doby, než Hao pozval svého bratra na kávu. Od té doby mu už nikdy nedal pokoj.
Zdroj všech jeho potíží seděl momentálně u stolu v koutě a popíjel cappuccino. Nikdo jiný v obchodě nebyl, až na menší brunetku, která na něj čas od času pohlédla, jako by si ho hlídala. Všechny ostatní Hao zastrašil už jenom svojí přítomností. Nebylo divu, když všem hrozilo, že skončí jako šťavnaté barbecue s lidskou příchutí.
I tohle přispělo k tomu, že při své dřívější návštěvě dokázal Thalima vyděsit natolik, že odešel bez placení, a teď byl zpátky, aby to zkusil znovu. A jako na potvoru tady byl zase sám (jako vždycky). A jedinou zákaznici do toho nemohl zatahovat, stačilo, že si sama před Haem hlídala záda.
Thalim nikdy nebyl zrovna nejprůbojnější a většinou se podřídil názorům většiny, i když s nimi nesouhlasil. Jenže názor většiny zněl: „Nenech ho odejít bez placení.“ Jejich kmen potřeboval nějak vydělat peníze, a zákazníci, kteří utíkali z obchodu, nadělali víc škody, než užitku.
Přesně proto si včera večer s Namarim sedli a Namari mu udělil pár rad. Jenže jemu se to řeklo. Namariho povaha byl naprostým opakem té Thalimovy. Namari, na rozdíl od něj, se nikdy nebál zákazníky trochu vystrašit, když tropili trable.
Jenže teď tady Namari nebyl a Hao pomalu, ale jistě, dopíjel svou kávu. Jeho jediná výhoda byl fakt, že Hao by byl v nevýhodě při druhé části turnaje, kdyby se rozhodl z něj udělat sekanou tady a teď. Takže pravděpodobnost, že by se ho zbavil a jeho duši použil jako svačinku pro Ducha Ohně, byla mizivá.
Z myšlenek ho vytrhl zvuk skřípající židle. Úroveň ostražitosti všech přítomných se zvedla o sto procent, když Hao přišel ke kase, se svým typickým úsměvem na rtech.
„Tak kolik to bude? Promiň, zapomněl jsem tvoje jméno,“ řekl. Thalim se podíval kamsi za něj, hlavně ne jemu do očí. Včera se mu přece představil. Nebylo tak těžké zapamatovat si deset organizátorů turnaje, nebo snad ano? Thalim nebyl žádný hlupák. Došlo mu, že si s ním Hao jenom hraje, přesně jako předešlou návštěvu.
„Jmenuju se Thalim,“ zopakoval. V Haových očích se škodolibě zablesklo. „A bude to 360 jenů,“ dodal a Hao se zamračil, ale na rtech mu pořád zůstával ten prohnaný úsměv.
„360 jenů?“ zopakoval líně takovým tichým, zlověstným tónem. Teď už se Thalim zalekl a rukou podvědomě našel konec svých dlouhých vlasů svázaných do culíku, aby se nějak zaměstnal.
„360,“ potvrdil a Haovi úsměv zmizel z tváře, ale jen na zlomek vteřiny, než se ušklíbl.
„Co se stalo se včerejším ‚prvních pět zákazníků má nápoj zadarmo‘? Pokud se nepletu, jsme tady dva,“ tlačil na něj. „Nebo ti mám pomoct se rozvzpomenout?“ Luskl prsty a Thalimova oblíbená květina vzplála.
Nehořela dlouho. Zachránila ji ona zákaznice, která až doteď v klidu pila svou kávu. Všechny plameny se vpily do jejího ohnivého strážného ducha. Hao zavrčel. Zdálo se, že všechno nevychází podle jeho plánu.
„Prvních pět zákazníků platilo jenom včera při otvíračce,“ Thalim řekl a snažil se působit sebevědomě, i když se třásl jako osika.
Hao se na něj otočil.
„Vážně~,“ poznamenal. „No, co se dá dělat,“ povzdechl si a lehkým krokem se vydal k východu. Samozřejmě bez placení. Thalimovi trvalo asi dvě vteřiny, aby se konečně pohnul z místa, i když se mu vůbec nechtělo. Bylo by pro něj jednodušší ho prostě nechat odejít. Nikoho by tím neohrozil, jenom svoje vlastní zaměstnání, o které už tak během několika dnů přijde.
Thalim Haovi zastoupil cestu ke dveřím.
„Tohle je můj podnik a slušní zákazníci tady platí,“ sdělil mu tím nejsebevědomějším hlasem, na jaký se zmohl.
Hao se uchechtl.
„To je rozkošné,“ poznamenal. „Až se mi z toho chce brečet.“ Thalim se napřímil a pozdvihl obočí. Hao a brečet? Když se Hao znovu ďábelsky usmál, došlo mu, že by ho asi neměl brát příliš doslova.
„Bude to 360 jenů,“ zopakoval a hlas se mu zachvěl. Thalim věděl, že tenhle postoj už dlouho nevydrží, když druhá rostlina skoro lehla popelem.
Hao ho odstrčil ramenem. Bolestivě ho zasáhl do žeber a Thalim byl nucen o krok poodstoupit.
„Já ale nevěřím v hodnotu peněz,“ otočil se Hao u východu. „Takže s sebou ani žádné nemám.“
S tím se otočil a odešel. Thalim už neměl sílu ho jít zastavit, jinak by se z něj opravdu stala pečínka. Mohl jenom doufat, že se do konce turnaje už nevrátí, aby jeho poslední výplata tolik netrpěla, protože všechno, co Hao nezaplatil, šlo z jeho kapsy.
„To je zas den,“ zamumlal a došel k oběma rostlinám, které za to téměř zaplatily životem. Alespoň ho potěšilo, že své ohnivé dobrodružství obě přežijí v relativním zdraví. Thalim se poraženě vrátil na své místo za pultem, aby se postaral o špinavé nádobí.
Jo, to bude dlouhé nekonečno, pokud Hao vyhraje celý turnaj krále šamanů…