Archive of Our Own ^beta

   Harry se mračí na noviny. Tohle není příliš neobvyklé, i když důvody se různí. Voldemort, ale, je tím zamračením sváděn k tomu, aby zpochybňoval svou soudnost, a počítá vteřiny do okamžiku, kdy ten chlapec nevyhnutelně něco řekne.

   Dokud se to ale nestane, je celkem ochotný chroupat svůj toast v tichu.

   “Myslel jsem, že jsi řekl, že Peter zradil mé rodiče,” říká konečně Harry, ústa celá zkroucená. Jeho oči neopouští Věštce.

   Voldemortovi trvá okamžik, než pochopí, jakého Petera Harry myslí. Když to pochopí, také se začíná mračit. “To je správné,” říká pomalu. “Udělal to Pettigrew.”

   Z nějakého důvodu to nenapravuje tu konsternaci. “Ale pokud to udělal, tak proč je Sirius Black ve vězení za tu samou věc?”

   … Sirius kdo?

   Voldemort se bezhůlkově natahuje a vyškubuje noviny z jeho rukou. Harry ze sebe nevydává vyjeknutí v hraném znechucení, což nutí Temného pána, aby si myslel, že to musí být vážné. Ta fotka na první stránce je rozhodně Sirius Black, i když na další okamžik Voldemort netuší, kdo na Zemi ten muž je. Ale čím déle se dívá na ten nos, prohlubeniny v jeho tvářích vytváří konkrétní tvar v jeho lebce.

   Black - řádný Black. Bratr Reguluse Blacka? Orionův syn? Obojí pravděpodobně pravda, i když ne již nadále. Orion je mrtvý a oba Voldemort a kouzelnická veřejnost nemají tušení, kam Regulus zmizel. Voldemort si myslí, že je pravděpodobně mrtvý, ale pak, to byl i on na chvíli.

   Mnohem zajímavější je, že Black unikl z Azkabanu, a Ministerstvo - očividně - nemá naprosto žádné tušení, jak to udělal.

   “Zábava,” je vše, co Voldemort říká.

   “Co se děje?” dožaduje se Harry, očividně neuspokojený.

   “Mám to já vědět?”

   “Říkají, že byl tvá pravá ruka a Smrtijed?”

   Říkají? Voldemort se konečně dívá na text toho článku a vidí, že, šokujíce, to je přesné ohodnocení. Nemůže si pomoci a neodfrknout si. 

   “Nebyl,” uchechtává se a skládá noviny. Harry je vytrhne zpět. “Jeho bratr Regulus byl Označen, ale ne Sirius. Ne, ten muž byl, podle toho, co vím, příliš srostlý v boku s tvým otcem, aby vůbec zvažoval ho zradit. Řekl bych, že veřejnost chtěla někoho, koho vinit z toho incidentu kromě mě, a vybrala si jeho… Je koneckonců Black. Stereotypicky Temný a s nechutí pro pravidla a zákony. Byl by jednoduchou volbou.”

   Harry jen agresivně kouše svůj spodní ret a rozzuřeně zírá na noviny.

   Zvažuje, že se zeptá proč, než se rozhoduje, že je mu to jedno.

   Naprosto ignorují zprávy o Siriusovi Blackovi - nebo spíš, Voldemort je ignoruje, protože ten muž není žádné nebezpečí, a Harry je sleduje s podivným druhem brutality, který nedává Voldemortovi moc smysl. Kontroluje, že Harry si je vědom toho, že ten muž není Smrtijed, ani zodpovědný za jeho rodičovskou situaci, ale Harry jen zuřivě přikyvuje a souhlasí. Pak se vrací k psaní dopisů své mudlorozené kamarádce a rozzuřenému zírání na novinové ústřižky.

   No, předpokládá Voldemort, on dělal podivnější věci, když byl dítě.

   Když jdou nakupovat Harryho školní potřeby, Voldemort činí výkonné rozhodnutí nevybrat ještě peníze z Harryho trezoru. Může to udělat později. Pro tento okamžik noviny a úvodníky a bulváry činí znepokojivé množství hluku o tom, jak Harry Potter musí být ochráněn před Siriusem Blackem. Dokonce jsou překvapeni podobnou diskuzí během jejich výletu k Madam Malkinové, aby získali nový školní hábit pro Harryho, a Voldemort je v podivné pozici, kdy musí Harryho urychleně odtáhnout z obchodu, než se Harry pokusí ukousnout té ženě hlavu za to, že říká, že Sirius Black je špinavý budižkničemu.

   “Je nějaký důvod, proč se zdá, že jsi přišel o všechny své smysly?” mumlá Potterovi, zatímco ho táhne do knihkupectví (Ne Krucánků a Kaňourů, díky, zná knihkupectví, které má ty samé knihy za mnohem lepší ceny).

   “Jsem nejrozumnější osoba tady, díky,” mumlá Harry zpět.

   Voldemort si myslí, že začíná chápat, proč si rodiče tak často stěžují na bolesti hlavy.

   “Neustále ti říkám, že neuděl nic, co prohlašují,” dodává, když vchází do knihkupectví.

   “Já vím, že ne,” říká Harry. “To není ta pointa.”

   Dopis od slečny Grangerové, adresovaný jim oběma, na ně čeká po jejich návratu z nákupu. Tohle je dostatečně neobvyklé, aby ho Voldemort otevřel okamžitě místo toho, aby čekal do večera, a je celkem rád, že nevybral peníze z chlapcova trezoru.

Dumbledore a tenhle druhý kouzelník, kterého jsem neznala, přišli dnes, aby se tu porozhlédli, píše. Ptali se mě, jestli jsem slyšela od Harryho. Řekla jsem jim, že jsme si samozřejmě psali, ale ne to, že bych si byla vědoma toho, že Harry zůstával někde jinde. Myslím si, že jediný důvod, proč se ještě neptali Weaselyových, je, že jsou v Egyptě. Ale jsem si velmi jistá, že vědí, že Harry není u Dursleyových.

   “Hajzl,” mumlá Voldemort znovu. Co se Harryho týče, ten se zdá být zhrozený a bledý.

   “Co když mě odvedou zpět?” ptá se, když se Voldemort dotazuje, co mu je.

   “No tak, Harry,” brouká Voldemort. Opatrně skládá ten dopis. “Jsem o něco chytřejší, než to. Máme dva a půl týdne na to přijít s něčím rozumným.”

    To chlapce nijak zvlášť neuklidňuje, a tak zvažuje další možnost. “Případně,” navrhuje, “bych mohl zabít Dursleyovi a nebyla by žádná další obava?”

   “Neměl bys vraždit lidi,” říká Harry a potřásá hlavou. Voldemort ale cítí, jako by chlapcovo srdce nebylo v tom prohlášení.

   Možná se zabaví tou myšlenou, tak jako tak, pro nudný den během školního roku. Možná to bude velmi uspokojivé. 

   Nejlepší nápad, jaký Voldemort má, je ten, o kterém si je jistý, že s ním Harry nebude souhlasit. Proto je překvapený, když Harry doopravdy souhlasí - nový převlek a to všechno. Lily Evansová neměla ve skutečnosti žádného kouzelnického bratrance, potenciálně vhodného pro to, aby se choval jako Harryho strýček, ale falešné dokumenty jsou velmi snadné k podstrčení do různých mudlovských, záznamových oddělení. Ze všech zločinů, ve kterých je Voldemort nejlepší, falšování a podvod jsou jediné, které mohou soutěžit s mučivým zabíjením. 

   Jako strýček vybere vhodné množství peněz z Harryho trezoru pro školní potřeby - ekvivalent Harryho předchozích výběrů, které byly vlastně nedostatečné - a pak si pospíší do Obrtlé ulice předtím, než se může Albus Dumbledore a bystrozoři ukázat. Harry, pod Voldemortovým doslovným vedením a s několika pokusy, píše dopis Albusovi Dumbledorovi o tom, jak zůstává s jiným příbuzným jeho matky - ve skutečnosti kouzelným - a že se nevrátí k Dursleyovým, protože ho zamykají do přístěnku pod schody a nekrmí ho, ale tady má celou ložnici pro sebe a tři jídla denně, díky moc.

   Voldemort očaruje ten dopis, aby byl nevypátratelný, a nechávají tu situaci samotnou na později.

   Dumbledore se nepokouší odpovědět - dokonce ani na tu falešnou adresu, kterou Voldemort pro tuhle příležitost připravil. Je to zvláštní. Zajímá se, v jaké náladě ten muž bude, až se Thomas Moregrave přihlásí zpět do školy pro přípravné práce.

   Odpověď, jak se ukazuje, je v mrzuté. Je to fascinující nálada na muži tak zatraceně sebevědomém a svatějším než ty, a tak tomu Voldemort věnuje speciální pozornost. Thomas Moregrave tomu věnuje jen dost pozornosti, které je zapotřebí od učitele, který má vágně rád svého šéfa, ale nejedná s ním na osobní úrovni.

   Ptát se Dumbledora samotného je ale příliš blízko pro jeho pohodlí. Ptá se místo toho Minervy, zatímco míří zpět ke svým kancelářím, a vše, co objevuje, je, že nejen, že Minerva nemá žádné skutečné tušení, proč je Dumbledore mrzutý - viní z toho Blacka a jeho útěk.

   Voldemort se mračí pro sebe, jakmile se s ní rozloučí a míří ke své kanceláři. Ví, co je skutečný důvod pro Dumbledorovu mrzutost - nebo si je celkem jistý, že ví.

   Nevyzdobuje svou učebnu. Ale vyzdobuje znovu svou kancelář, která, zatímco povětšinou přestavěná po tom výbušném lámaní kletby, které si užil minulý rok, má nyní větší okno jako výsledek té exploze. Voldemort na něj chvíli mžourá a pak se dá do přestavování.

   Má nápad.

   O tři hodiny později nepracoval na žádném ze svých sylabů, ale má okno s lavičkou pod ním a dost cizích ochranných kouzel na vnějšku té struktury, že jeho zvětšený výhled na pozemky je velmi, velmi nepoznatelný zvenčí.

   Když se dostane domů, Harry připíná staré novinové ústřižky o jeho někdejším kmotrovi na korkovou nástěnku na jedné ze zdí Voldemortovy knihovny a spojuje je červenou nitkou. Voldemort stojí ve dveřích na dlouhý okamžik a zírá, stále ještě oblečený do učitelského hábitu Thomase Moregravea, než se otáčí a odchází do kuchyně, aby udělal večeři.

   Proč, zajímá se, jsou všichni v jeho životě tak posedlí Siriusem Blackem?

   Harry má v ruce povolení pro prasinkové víkendy. Z nějakého důvodu vypadá nejistě.

   Voldemort ho podepisuje jménem jeho falešného strýčka bez komentáře, a podává mu ho zpět.

   Nedovolí ale Harrymu strávit poslední noc před odjezdem expresu s Weaselyovic rodinou v Příčné uličce. Nemá v úmyslu, aby ten samý falešný strýček byl osobně podroben nevyhnutelnému zpovídání, kterému se ho pokouší Molly Weasleyová podrobit skrze falešnou adresu. Na okamžik se zajímá, jak se k ní dostala, a má podezření, že je za to zodpovědný Dumbledore.

   Neříká žádné z těch myšlenek Harrymu, protože ten si v tomto okamžiku hází frisbeem na zadním dvorku s Naginim a bez pochyby to toho chlapce rozruší a zničí to jejich hru. Řekne to Harrymu zítra.

   Kvůli nutnosti toho, aby Voldemort byl v Bradavicích za účelem toho, aby byl profesorem, který pomáhá s přípravou uvítací hostiny a nastávajícího školního roku, stejně jako potřeby, aby Harryho ‘strýček’ byl obtížný k nalezení, přivádí Harryho na vlak tak brzy, jak je to možné. Nikdo jiný není kolem v sedm ráno - magické automaty se starají o Expres, než udeří devátá. 

   Harry ten vlak dlouhou chvíli pozoruje. Voldemort ho také pozoruje a pokouší se najít tu jiskřičku vzrušení, kterou si myslí, že Tom Riddle možná cítil, když ho viděl po každém létě. Nebo to bylo jen poprvé, kdy byl vzrušený? Přeměnilo se to, brzy, z nadšení v úlevu? 

   … Bylo to kdy nadšení po tom poprvé, nebo vždy úleva poté? 

   Z nějakého důvodu se Harry nehýbe. Voldemort na něj shlíží. “Jsem důvěryhodně informován, že tě ten vlak nesní,” říká tomu dítěti.

   “Vím to,” protestuje Harry. Jeho hlas ale nemá to obvyklou naléhavost, kterou obvykle mívá, když Harry o něčem protestuje, a Voldemort se shledává, že se mračí na chlapce dolů. Je nemocný? To způsobí potíže v jeho plánech, to je jisté. Nemyslí si, že je zrovna vhodné nechat dítě samotné na nástupišti, když je nemocné, ale také nemůže zrovna zůstat s ním, nebo vzít Harryho k léčiteli bez toho, aby ztratil čas, pro který nebude mít Thomas Moregrave výmluvu, že ho ztratil.

   Přikládá hřbet své ruky k Harryho čelu, mudlovský způsob, jak odhadnout teplotu, a Harry na něj mžourá vzhůru ve zmatení. “Co to děláš?”

   “Chováš se divně. Kontroluju teplotu. Je ti na zvracení?”

   Harryho tvář dělá podivné zakolísání. Voldemort nemá tušení, jaký druh emoce to je, jaké jméno k ní patří, ale než se může pokusit přijít na jedno, to dítě se vrhá na Voldemorta a svírá ho kolem pasu, jeho tvář pohřbená do jeho hábitu.

   Temný pán v důchodu mrzne. Jeho oči sebou míhají doleva a pak doprava - nikdo. Nikdo není kolem, jak řekl před několika vteřinami.

   “… Harry?“ pokouší se.

   “Budeš mi chybět,” mumlá to dítě, utlumeně, do jeho hábitu.

   “Chybět - co? Ale já nikam nejdu? No, řekl bych, že jdu do Bradavic,” opravuje se Voldemort. “Ale ty jdeš taky do Bradavic.”

   “Tnení to samé.”

   “To, že mě budeš držet, mě nedonutí, abych jel vlakem s tebou, promiň, že to musím říct.”

   Tohle prohlášení nutí Harryho zvednout hlavu. Ale místo toho, aby propustil Voldemorta, jen se na něj mračí. “To vím. Tohle je jen - jen jsem chtěl…”

   Voldemort čeká na víc informací, ale žádné nepřichází. Přesto z nějakého důvodu jeho nechápavost činí Harryho mnohem a mnohem nemocněji vypadajícího a to dítě sundává své ruce.

   “Fajn,” říká a sklání se, aby zvedl svůj kufr.

   Voldemort se cítí neuvěřitelně zmateně.

   “Jak mám vědět, jestli dokážu naplnit tvou žádost, když mi neřekneš, co chceš?” vyhrkne, přistupuje o krok dopředu a chytá Harryho za rameno. Něco zvláštního se pohybuje pod jeho končetinami, nutí jeho pokožku svrbět. Má v žaludku pocit, jako by mu někdo skrze něj vrtal díru.

   Harry na něj zírá. Ten nemocný pohled je pryč, naštěstí, a s tím se ten svrbivý pocit snižuje.

   “Jen… bylo to jen objetí,” mumlá to dítě.

   Voldemort mrká. “Objetí?”

   Harry se dívá na Voldemorta. Voldemort se dívá na Harryho.

   Pomalu, Harry přikyvuje. “Víš… o objetích, že ano?”

   Voldemort se nad tím musí zamyslet. Ale než se může dostat příliš daleko, ozývá se zhrozené zvolání.

   “Nikdo tě nikdy neobjal?!”

   Cítí se podivně zmražený Harryho vytřeštěným, zhrozeným zíráním. Odhlíží stranou a porušuje jejich oční kontakt, protože nutí jeho žaludek kručet. Opatrnými, mentálními prsty prohrabuje šuplík po šuplíku popisných kartiček vzpomínek týkajících se jeho dětství - jeho. Jsou to samé hrůzné sirotčince, hlad a zima na začátku, přeměňující se na teplejší teploty díky bradavickým hábitům a ohřívajícím kouzlům, ale ke stejně chladným lidem, kteří si ho prohlíží se zúženýma očima, s nechutí - podezřením. Dostatečně normální reakce. Občas profesor zvolá nad jeho porozuměním složitému konceptu na jeho rok.

   Lidé se ho zřídkakdy dotýkali mimo potřesení rukou. Upřímně neví, proč by to dělali.

   Pak byl Temným pánem, a. No.

   “Nemyslím si, ne,” říká konečně. “Pokud se nepočítá velký had kolem tvých ramen? V kterémžto případě jsem byl mnohokrát objat Nagini.”

   Na základě Harryho pokračujícího výrazu hrůzy, Voldemort dochází názoru, že to očividně není objetí.

   “To je v pořádku,” říká to dítě pevně. “Také jsem se musel naučit o objetích. Ron a Hermione mě naučili - chci říct,” blábolí, “bylo mi jedenáct, když mě to naučili, a ty jsi starý, ale jsi chytrý, myslím, že to zvládneš.”

   “Oh?” zdá se být jediné, co je Voldemort schopný říct.

   “Jo,” říká Harry a znovu přistupuje. Paže jsou znovu obtočeny kolem jeho pasu a Voldemort musí znovu zvážit tu senzaci s větší jasností nyní, když pro ní zná slovo. ‘Objetí’…

   “Teď položíš své paže kolem mých ramen,” říká pevně Harry.

   “Není tohle už objetí?”

   “Já objímám tebe, ale ty neobjímáš mě. Musíš mě obejmout zpět, aby se to počítalo.”

   Zajímavé. Voldemort chce zvážit hlouběji tuhle podobu chování, ale Harry na něj zírá vzhůru obojí tvrdohlavě a vyčkávavě. I přes fakt, že nemá tušení, co dělá, a popravdě se cítí celkem hloupě, zkušebně obvíjí své paže kolem Harryho ramen v napodobení způsobu, jakým ho Harry drží kolem jeho vlastního těla.

   “A teď stiskneš,” říká Harry a na ukázku svírá Voldemortův pas.

   Proč přesně? Chce se Voldemort zeptat. Ale je trochu rozptýlený tím velmi zvláštním pocitem toho, že je ‘řádně objímán,’ a také se musí soustředit na to, aby nemačkal příliš silně. Jeho rituály vylepšená síla by mohla Harryho rozdrtit, kdyby si to přál, ale nemá žádnou touhu tomu chlapci jakkoli ublížit.

   Oh.

   Nemá žádnou…

   Oh.

   Po jejich objetí Voldemort propouští Harry k vlaku a tentokrát Harry jde a vypadá dostatečně šťastně, že jde. Zabralo mu to o patnáct minut déle, než chtěl, ale není to ani zdaleka dost na to, aby to ohrozilo rozvrh Thomase Moregravea, a tak se rychle přemisťuje, aby vzal své věci.

   “Chybí mi to hádě,” sténá Nagini z postele, zatímco on balí oblečení a majetek Thomase Moregravea do několika kufrů a cestovních tašek.

   “To hádě bude s námi ve vzdělávacím hnízdě, Nagini,” syčí na ní, zatímco hází několik prázdných zápisníků do své tašky. “Pravděpodobně ho uvidíš dnes večer.”

   “To není to samé, Voldemorte. Chybí mi hádě na zadním dvorku.”

   Voldemort ze sebe vydává frustrované zasyčení hluboko v hrdle a nedokáže přijít s vhodným odseknutím.

   Z nějakého důvodu se Thomasovi Moregraveovi dostává potlesku ve stoje, když je oznámen jako vracející se profesor Obrany. Voldemort se zajímá nad tím, jak moc vyhladovělá ta škola byla pro kompetentního, stabilního profesora a s tím se zajímá, jestli to přitáhne pozornost, o kterou nestojí.

   Ah, no co. Pokud se to stane, vypořádá se s tím.

   Očividně, profesor Kettleburn také odešel do důchodu. Dobře - měl odejít do důchodu před lety, po tom incidentu s mantichorou. Hlupák.

   Nový učitel Péče je zjizvený, přesto ustrašeně vypadající muž, který je představen jako Remus Lupin. Na okamžik tohle jméno zní povědomě, ale Voldemort bojuje s uvědoměním si, proč zní povědomě. Řekl by, že si to může vyhledat později.

   Zvláštně, dveře se otevírají poté, co hostina začala. Když Voldemort vzhlíží, vidí Minervu, jak vchází dovnitř - tak proto bylo její místo prázdné - následovanou… Harrym? A slečnou Grangerovou?

   Co to kčertu…

   Voldemort pozoruje Minervu, jak obchází stůl a sedá si na prázdné místo. Vedle něj - z nějakého důvodu ho má ráda. Občas se ohledně toho zajímá a o implikacích, které to má.

   “Žádné poškoly, pro které potřebuješ dohled, doufám?” mumlá k ní, jakmile štěbetání studentů naplňuje síň a poskytuje potenciál pro soukromou konverzaci.

   “Ne,” říká. “Jsem si jistá, že o tom uslyšíš dříve nebo později - ti zatracení mozkomoři nastoupili do vlaku, Thomasi.”

   Jeho tělo najednou velmi chladne.

   Samozřejmě, Voldemort si byl vědom mozkomorů. (Nevidí v tom logiku ani trochu.) Ministerstvo podalo žádost pro směny pěti těch věcí patrolujících ve vzduchu, v dálce na hranici pozemků a Thomas Moregrave učinil jeden z nejhlasitějších argumentů proti tomu i během setkání katedry. Je stále ještě zoufale nespokojený tím vším, ale není ochotný snést sílu, kterou má, které by bylo pravděpodobně zapotřebí, aby je odstranili.

   Nebo spíš, nebyl ochotný. Zajímá se, jestli by možná měl být ochotný, když jeho pohled zalétá k Harrymu a slečně Grangerové bez jeho vlastního vědomí. Zdají se být v pořádku - rozhodně oduševnělí, což je ten nejpodstatnější úspěch - ale Harry je zachmuřený. Vlastně, teď když se dívá…

   Celá škola se zdá být utlumená. Jak přelétá pohledem po síni, pohled ostrý po všech těch letech strávených jako paranoidní Temný pán, vidí pár mladších dětí plačících u mrzimorského a havraspárského stolu, jednoho dokonce u zmijozelského. Mnoho ze starších studentů vypadají uštvaně.

   Nastoupili na vlak…

   Zakusuje vrčící zasyčení, které z něj chce uniknout, a pak se zajímá, kdy se stal tak ochranářským vůči dětem, obecně. Ale záleží na tom?

   “Chápu,” je vše, co říká.

   Předvídá děti - nebo alespoň jedno dítě - ve své kanceláři toho večera. Ukazuje se, že má pravdu. K jeho mírnému překvapení jsou vskutku v jeho kanceláři tři děti a není si tak úplně jistý, co má dělat.

   Ale pak.

   Harry stále ještě vypadá roztřeseně a to činí směr jeho jednání jasným. Voldemort okamžitě vstává a vyzvedává hrneček horké čokolády, který připravil jen za tímto účelem, vnucuje ho Harrymu do rukou. To dítě trvá na tom, že je v pořádku, ale očividně v pořádku není, a tak mu to Voldemort říká a přikazuje mu, aby si sednul.

   Harry sedí, utlumený, na své obvyklé židli. Voldemort využívá té příležitosti, aby se obrátil na zbývající dvě děti.

   “Měl kterýkoli z vás čokoládu?” ptá se.

   Slečna Grangerová váhavě přikyvuje. Pan Weasley mžourá na Voldemorta, jako by ho odhadoval, a tak se mu Voldemort bez váhání dívá do očí. “Měl jste čokoládu po vašem vystavení mozkomorům, pane Weasley?” ptá se, vytrvale.

   “Jo,” mumlá chlapec. “Lupin - chci říct, profesor Lupin - dal všem čokoládu.”

   “Všem?” Voldemort cítil, jak se jeho obočí zvedá.

   “Celému vlaku?”

   “… Er.”

   Očividně nevědí. Voldemort si povzdychuje.

   “Vy tři můžete… jak tomu říkají… ‘poflakovat se’ tady, zatímco já si promluvím s léčitelkou. “Ujistěte se, že Harry vypije celý hrnek.” Směřuje tenhle příkaz na slečnu Grangerovou, která vážně přikyvuje a pak obrací svou pozornost na Harryho. Chlapec provinile pozvedá ten hrneček k ústům a upíjí z něj, což Voldemort shledává příjemným. 

   Jak se tak stává, Poppy Pomphreyová je přesně tak rozzuřená, jak si Voldemort myslel, že bude. Krátce se dělí o jejich názor na neschopnost a zbrklost Ministerstva, naprostou idiocii všech zahrnutých, kromě lidí, kteří chtějí mozkomory pryč, a jakmile si je vědoma toho, že není jasné, zda škola celkově obdržela dost čokolády, aby zahnala vystavení mozkomorům, vaří spolu plán, jak povinně nakrmit celé studentstvo horkou čokoládu druhý den ráno. Odchází, aby získala domácí skřítky na jejich stranu. Voldemort se vrací do své kanceláře a nachází děti, jak všechny sedí u okenní lavičky, zírající ven na pozemky.

   “Jsou to oni?” ptá se Harry, když se Voldemort vrací zpět.

   “Jsou kdo oni?” opakuje.

   “Tam,” říká Harry a ukazuje. Voldemort přechází, aby stál za ním, a nahlíží ve směru, kterým ukazuje. Zpočátku nevidí nic, ale pak -

   Tam, sotva viditelní nad korunami stromů, temný, zvláštně kouřový tvar se vznáší vzduchem, kusy z něj vystřelující a vracející se k celku.

   Voldemort syčí kletbu.

   “Dobré ráno,” říká své první hodině druhého rána - sedmým ročníkům, jeho nejpokročilejším studentům OVCE. Jen jedna třída, jak se tak stává během sedmého ročníku. Dveře se za ním s prásknutím zavírají, když Voldemort pochoduje uličkou mezi lavicemi ke profesorskému stupínku, svitky a knihy z jeho celonočního nájezdu na knihovnu a oddělení s omezeným přístupem sevřené pod jednou paží a hrnek pevně držen v druhé ruce.

   “Za lepších podmínek,” začíná, “bych vás vítal do vašeho posledního ročníku kurzu Obrany, kterým, jak jsem si jistý, všichni toužíte proletět tak rychle, jak to jen jde, abyste se mohli stát dospělými, ať už tomu přikládáte jakoukoli důležitost.” Pouští knihy a svitky na stůl a zhluboka upíjí ze zbytku směsi kávy a horké čokolády, kterou pil celou noc. “Naneštěstí, vzhledem k tomu, že se momentálně nacházíme ve škole obklopené nadpřirozenými hrůzami, i přes to, co byly, ujišťuji vás, mé nejvehementnější námitky, jsem donucen upravit váš výukový plán. Tohle je aplikace do skutečného světa toho, co se máte učit v této hodině, a tak se tomu budete věnovat. Přiměje to někoho pustit tuhle hodinu?”

   Čeká a znovu upíjí ze svého hrníčku. Místnost je nehybná, ale tichá, a celkově značně vážná. Nikdo se nezvedá.

   Voldemort se náhle, a velmi zvláštně, na ně cítí hrdý.

   “Dobře,” je vše, co říká. Jeho prázdná ruka popleskává kymácející se hromádku knih za ním. Řítí se, ale nenamáhá se je narovnat. “Vybrakoval jsem knihovnu pro každou knihu, která byť jen zmiňuje mozkomory, démony, anděly, nebeské bytosti, fae a podobná nadpřirozená monstra. Tyhle jsou naše na zbytek semestru. Mezitím mě informujete o všem, co víte o mozkomorech, a na základě té znalosti společně vymyslíme metody, jejichž pomocí obsazená škola bude moci umenšit, minimalizovat, zadržet nebo dokonce odehnat obléhající nadpřirozené hrůzy, s ohledem na to, že je obydlená nezletilými a umístěná v hradě, který je v geograficky izolované oblasti.”

   Na to nastal jistý šustivý rozruch. Voldemort se nenamáhá ho nyní analyzovat.

   “Wiliamsi!” Ukazuje na překvapeného nebelvírského studenta, který má tu smůlu, že sedí v první řadě. “Mluvte. Jste první.”

   Brzy na to, vše, co Voldemort musí dělat, je dirigovat křídu, která je očarovaná, aby pro něj psala poznámky, zatímco sedí na svém stole, protože studenti se skutečně vrhli do svého úkolu s gustem.

   Mozkomor se k němu pokouší přiblížit během toho prvního víkendu. Byl v Medovém ráji, aby zařídil roční dohodu hromadného nákupu obyčejné tabulkové čokolády, a zatímco míří zpět, ověšen prostorově rozšířenými taškami, to stvoření se začíná vznášet vzhůru kopcem, téměř přilepené u země.

   Voldemort si náhle uvědomí, že nedokáže uvalit Patrona. Myslí si, že na to měl pomyslet dřív.

   Nemluvil jazykem Aklo již velmi dlouho. Ale když divoce syčí na tu věc a jde rychleji, ta zastavuje své přibližování se. Má pocit, jako by byl sledován po zbytek dne a zajímá se, zda ho ta stvoření rozeznávají i skrze ten přeměňovací amulet, který používá, aby se stal Thomasem Moregraveem.

   Ta myšlenka je… znepokojivá.

   Po zbytek týdne svých hodin, upravuje to cvičení lehce. Téma mozkomorů zůstává stejné. OVCE studenti vymýšlejí strategii. Studenti NKÚ dostávají podstatné čtení a je jim řečeno, aby se vrátili s esejemi. S prvními a druhými ročníky je zacházeno opatrněji, není jim řečeno tolik o celé situaci, ale jsou řádně instruováni o bezpečnostních procedurách a informováni, že od všech čeká, že si budou udržovat zásobu čokolády. Pokud nemají žádný přístup k čokoládě, mohou si vzít ze zásoby, kterou on bude udržovat.

   Když přichází pondělí a s ním první setkání katedry toho roku, Voldemort si není úplně jistý, co ho posedlo v jeho zuřivosti poskytnout studentům prostředky proti těm věcem na jejich prahu. Přesto se nedokáže tak úplně donutit toho litovat.

   Samozřejmě se ho ptají, proč upravil plán svého předmětu tak drasticky a bez varování. Naštěstí má své argumenty a fakt, že se k němu blížil mozkomor na jeho cestě zpět z Medového ráje, je dokonce přijat se zhrozením ostatními profesory jako oprávnění jeho ‘obav.’

   Jeho ‘obavy’ jsou víc nenávistí se zuby, ale přijme to.

   Tohle je naprosto vina Siriuse Blacka. Voldemort si myslí, že možná nesnáší toho muže, i přes to, že ho nikdy nepotkal. Sirius Black by rozhodně nesnášel Voldemorta, vzhledem k tomu všemu, co Voldemort udělal, a tak nemá žádný problém se zaujímáním této pozice.

   (Harry s tím možná bude mít problém. Ale bude to řešit, až se to jedním stane.)

   Jednu noc Voldemort sedí na své nové okenní lavičce a rozzuřeně se mračí na ty semipevné tvary nad lesem a popíjí alkoholickou horkou čokoládu, aby uklidnil svůj hněv, když se ozývá zaklepání na dveře.

   Chystá se vyplašeně nacpat Nagini do krbu zpět do svých soukromých komnat, když promluví hlas.

   “Profesore?”

   Harry.

   Voldemort mávnutím otevírá dveře. Harry se plíží dovnitř a zavírá za sebou dveře, podivně tichý. Je to jeho první návštěva toho roku, kromě té po uvítací hostině, a Voldemort si najednou uvědomuje, že ta propast mezi nimi je mnohem větší, než na co si zvykl. Uvědomuje si, že to je část důvodu, proč je tak rozzuřeně soustředěný na mozkomory.

   “Máš svou čokoládu?” ptá se ho Voldemort.

   Harry vytahuje nerozbalenou tabulku čokolády a ukazuje mu jí. Voldemort pochvalně kývá a tak znovu mizí. Ale s tím rituálem z cesty, Harry tam stále ještě stojí tiše a Voldemort zjišťuje, že se mu to nelíbí.

   “Děje se něco?” ptá se.

   “Um,” je vše, co Harry říká.

   Voldemort čeká

   “Tys -” začíná Harry a pak se odmlčuje. Znepokojivě popotahuje, jako by se chystal rozplakat. “Ty, chci říct.”

   Voldemort si pomalu sedá ze svého zaklonění proti polštářům a oknu. Tohle nevypadá jako konverzace, během které by měl být rozvalený, i kdyby jen částečně.

   “Já,” opakuje po něm.

   “Když se ke mně přiblížil ten mozkomor ve vlaku, slyšel jsem, jak jsi zabíjel mou mámu,” říká Harry uspěchaně a pak propukne v pláč.

   Oh.

   No, to nebylo to, co očekával.

   Na okamžik tam sedí, ohromený, protože vážně neví, co dělat v takové situaci. Pak ho znovu nanovo udeří, že Harry pláče, a rychle se zvedá a strká to dítě do jeho křesla a hází přes něj pokrývku. (Opět.) 

   “Vážně ses jí zeptal - vážně bys jí nezabil, kdyby ustoupila stranou?” škytá konečně Harry, po dlouhých rozpačitých pěti minutách. 

   Voldemort nijak obzvlášť nemá rád přemýšlení o tom konkrétním Halloweenu, vzhledem k tomu, že to byl okamžik, kdy se pro něj vše zkazilo. To desetiletí, které mu následovalo, také nebylo obzvlášť příjemné. Avšak, proto, že je to Harry, kdo se ho ptá, vzdychá a nasazuje si zamyšlenou tvář, zatímco se pokouší najít roztroušené vzpomínky.

   “Nezabil,” říká pomalu. “Nečekal jsem ale nijak zvlášť, že to udělá, a… no, víš, co se stalo.”

   Harry se na něj mračí, i když jsou jeho oči zarudlé. Nyní je téměř celý schoulený pod pokrývkou, jen jeho hlava vykukuje. “Proč to teda nabízet?”

   “Severus Snape mě žebral, abych jí ušetřil,” říká Voldemort jednoduše. “Řekl jsem mu, že jí nabídnu tu možnost, protože jsem se příliš nestaral o jeho nevyhnutelné zhroucení později.”

   “Co?” Nyní jeho popotahování úplně mizí a Harry si otírá oči, než vypadá naprosto ohromeně. “Snape tě požádal? Ale myslel jsem, že to byl on, kdo ti řekl to - to proroctví? A nesnáší mě a Jamese? Proč by se staral?” 

   “Nesnášel Jamese Pottera,” potvrzuje Voldemort. “Ale jak tomu rozumím on a tvoje matka byli tak nějak přátelé z dětství. Udržoval si zalíbení pro ní i dlouho poté, co jejich přátelství skončilo kvůli jeho politickému přidružení se ke mně.”

   Harryho tvář se uzavřela. Je to výraz, který Voldemort označil jako ‘tvrdohlavé dítě.’ “Takže, co,” říká, “požádal tě, abys nezabil mou mámu a… co? Jen zabil mě a jeho? A co to, jak by se cítila, kdybychom byli mrtví?!”

   “Zatímco sdílím tvou nevěřícnost, můžu ti jen říct, co se stalo.”

    To dítě pod pokrývkou si odfrkuje a na dlouhý okamžik se mračí na podlahu. Voldemort usrkává ze své alkoholické horké čokolády.

   “… Jsem obojí zvědavý, jak moc slyšíš, a neochotný žádat tě, abys mi to popsal,” říká konečně.  

   “Není to moc,” říká Harry. “Je to -”

   “Právě jsem řekl, že mi to nemusíš popisovat.”

   Harry na něj na okamžik zírá s očima navrch hlavy.

   “… Nemusím?”

   “Samozřejmě, že ne,” uchechtává se Voldemort. “Očividně tě to rozrušuje. Navíc ani já si neužívám přemýšlení nad tou nocí.”

   “Oh,” říká Harry velmi tiše.

   Nemluví o Halloweenu znovu. Avšak Harry nyní chodí k Voldemortovi s častostí přibližující se konci jeho druhého roku a Voldemort shledává, že vklouzává do celkově příjemné rutiny. Kromě mozkomorů, Harry nachází spoustu věcí, na jaké si stěžovat - Severuse Snapea, jak je jediný nebelvír v hodině Starodávných run, jak se na něj profesor Péče neustále divně dívá, Severuse Snapea, jak si slečna Grangerová neustále stěžuje na hodinu Jasnovidectví, ale odmítá jí pustit…

   Netřeba říkat, že to tak Voldemort upřednostňuje. Je si celkem jistý, že Nagini také.

   Samozřejmě, že to netrvá dlouho.

   Skrze nějaké hrozný zvrat osudu Voldemort zůstává nevědomý o tom Incidentu, jak tomu později říká, celé tři dny po něm. Nejznepokojivější na tom je, samozřejmě, pomyšlení, že by možná neobjevil pravdu vůbec, kdyby jednoho dne nevešel do své hodiny nebelvírsko-zmijozelských třeťáků, nevybral eseje z předchozí hodiny, a neprohlásil, že budou probírat bubáky.

   Samozřejmě neočekával nadšení, vzhledem k tomu, že kouzelnické děti vědí, co jsou. Ale rozhodně nečekal, že Draco Malfoy propukne v hysterický pláč a uteče ze třídy bez toho, aby požádal o to být omluven, ani nečekal zhrozené, napjaté, nepohodlné ticho, které všechny děti nyní vykazují.

   “… Troufám si říct, že mi unikl nějaký kontext,” říká pomalu.

   Harry, nechť ho Morgana ochraňuje, se postaví první a popisuje celý příběh. Jak Voldemort poslouchá, přecházeje pomalu ale jistě od zmatení k hrůze, zjišťuje, že si najednou vybavuje, kde slyšel jméno Remus Lupin předtím.

   Je tohle hněv?

   Nebyl řádně rozhněvaný už nějaký čas.

   “Hodina je zrušená. Můžete si jít po svých,” říká třeťákům a opatrně ukládá eseje na pozdější oznámkování. “Někdo ze Zmijozelu, najděte pana Malfoye a přiveďte ho na ošetřovnu. Pokud ho nedokážete najít, najděte jednoho z prefektů a informujte ho o této záležitosti, prosím.”

   Dochází k utlumeným pokyvování, jak studenstvo dokončuje balení a loudá se ke dveřím. Harry, slečna Grangerová, pan Weasley se zdržují, ale Voldemort je obdařuje přísným pohledem a odmává je pryč.

   Jakmile jsou všichni pryč, pochoduje na pozemky a míří k učebně Péče, která byla postavena venku.

   “Profesore Lupine,” volá, jakmile je blízko. “Na okamžik?”

   Pozorují… nějaký druh šotka ve vhodném teráriu. Remus Lupin vypadá ohromený, že je jeho hodina přerušena, ale zadá třídě, aby si dělala poznámky, a míří nahoru do kopce k Voldemortovi.

   “Profesore Moregravee,” říká ten muž a slabě se usmívá, jakmile k němu dojde. “Mohu vám říkat Thomas? Neměli jsme moc šancí mluvit, ale jako kolegové -”

   Voldemort vytahuje hůlku Thomase Moregravea a uvaluje kolem ochranná kouzla pro soukromí, které zahalí jejich výrazy ve tvářích a slova. “Abychom předešli nevyhnutelným drbům,” je vše, co říká, když na něj ten muž ustaraně mžourá. Ale pak možná je ta obava kvůli Voldemortově úsměvu. Má podezření, že je zubatý.

   “… Je něco, s čím vám mohu pomoci?” ptá se Remus Lupin neutrálně.“

“Rekapitulace toho, jaký druh idiotského myšlení vás přiměl uvěřit, že bude přímo růžové vystavit studenty bubákovi bez minimální přípravy, by byla velmi uvítaná, pro začátek,” štěká Voldemort.“Moje celá třeťácká třída se zdá být traumatizovaná, pan Malfoy do bodu, že utekl ze třídy v slzách, a musel jsem slyšet od -” nemůže říct ‘Harryho’ “- pana Pottera, že nejenom, že museli být znovu svědky dalšímu blízkému a osobnímu setkání s mozkomorem, díky bubákovi pana Pottera, také byli svědkem zjevení -” Jak k čertu říká sám sobě? “- Voldemorta?”

   No, tak. Voldemort se přesvědčuje, že Thomas Moregrave je z Francie a tak má výmluvu.

   Podle grimasy v mužově tváři nemá žádný dobrý protiargument vůči Voldemortovým prohlášením. Místo toho má tu drzost vypadat rozpačitě a přejíždí si po tváři. “Myslel jsem si, že to bude dobrá, praktická zkušenost,” mumlá. “Jsou to třeťáci - vyrostli úplně v míru. Myslel jsem si, že Harryho bubák možná bude problém, ale nikdy jsem nezamýšlel –”

   Voldemort na okamžik vidí rudě a nedokáže úplně ukázat na to, proč.

   “Ty tupče,” usadí se na zavrčení. Lupin se fyzicky odtahuje. “Věk nemá nic společného s životními zkušenostmi, Lupine. Třináctileté dítě mohlo být obětí zneužívání. Mohli být svědky příšerné nehody, dopravní nebo jiné, mohli být v nemocnici a pozorovat, jak jejich rodinný člen pomalu umírá. Mohli být terčem šikany ostatních dětí kruté dost na to, aby z nich pouhý pohled na jejich mučitele udělal nervní uzlíček. Kdokoli s mozkem ví, že otec pana Malfoye byl nalezen mrtvý v jejich panství tohle léto!”

   Nevadí, že on byl vykonavatelem té vraždy. Ah inu. Přesto pokračuje: “Kdokoli, kdo se namáhal jen na okamžik kriticky myslet, by si měl uvědomit, že i kdybyste zázračně měl skupinu studentů, kteří nezažili žádná opravdová traumata ve své minulosti, přimět studenty, aby se postavili bubákovi před jejich spolužáky, jim jen nabízí munici? Řekněme, že bubák nějakého dítěte je pavouk. Voilá, právě jste dal každému dítěti ve třídě prostředek k terorizování toho dítěte!”

   Odmlčuje se, aby chytil dech a žasnul nad sebou za tu umírněnou tirádu.

   “Jistě vy, ze všech lidí, byste měl vědět, jak iracionálně kruté děti mohou být,” plive Voldemort a rozzuřeně se mračí.

   Remus Lupin očividně neví, jak odpovědět.

   “Nahlásím to Albusovi a Minervě, pokud už se o tom nedoslechli,” říká Voldemort a ruší kouzlo soukromí. “Hezký den. Laskavě se znovu nepokoušejte vést hodinu Obrany ve vaší třídě Péče.”

   Na své cestě zpět do hradu a pak na ošetřovnu Voldemort přemýšlí nad tím, jak se cítí ohledně toho, že Draco Malfoy očividně ví - podezřívá? bojí se? - že jeho otec byl zavražděn Voldemortem. Odkud ta jistota pochází a jak daleko se vztahuje? Samozřejmě není žádné spojení mezi Thomasem Moregravem a Voldemortem a Voldemort velmi opatrně nenechal na místě žádné důkazy, ale…

   Narcissa, uvědomuje si, když vstupuje na ošetřovnu. Samozřejmě.

   Pan Malfoy je stále ještě na ošetřovně, sedící v pohodlném křesle u okna a vypadající pochmuřeně a nepohodlně. Voldemort si dovoluje cítit profesionální úlevu nad tím, že to dítě bylo nalezeno, a opatrně odkládá myšlenky na svůj vražedný letní koníček. Omlouvá se tomu chlapci za to, že ho vyděsil - ujišťuje ho, že nevěděl, co profesor Lupin udělal. Nebudou muset čelit přímo bubákovi v jeho hodině - ale bude od něj očekávána účast v hodině a dokončený domácí úkol. Draco Malfoy, k jeho malému dobru, přikyvuje.

   Voldemort odchází poté, co dává tomu dítěti trochu čokolády navíc.

   Nic nepojde z jeho hlášení proti Lupinovi - ne, že by to očekával. Ale rád po sobě zanechává papírovou stopu pro případ, že později bude muset vnutit své názory někomu.

   I přes svou neschopnost ho uvalit, Voldemort griluje své studenty OVCE, dokud není Patronus něco, co dokáží vytvořit. Vytahuje tolik četby o teorii, kolik potřebuje, a dokonce v jednom bodě vytahuje zkušenosti ze Severuse Snapea - vzhledem k tomu, že ví, že ten muž vskutku dokáže uvalit to kouzlo.

   Zvažuje, že se ho pokusí sám naučit, ale vzdá to jako špatně odvedenou práci.

   Jakmile studenti OVCE dokáží vytvořit Patrona, Voldemort plánuje meziročníkové aktivity, které zahrnují studenty OVCE učící různé studenty NKÚ pod jeho dohledem. Výzkum studentů OVCE, kterou prováděli o přirozenosti mozkomorů a jejich zvycích, se očividně prokázaly být nepostradatelné k naučení se teorie. (Další motivací se zdá být potřeba, vzhledem k tomu, že páté a čtvrté ročníky dokáží produkovat tělesného Patrona jen po pár měsících práce a pomocí opatrně naplánovaných výletů na pozemky.)

   Samozřejmě, že si někdo musel všimnout toho, co Voldemort dělá. Má podezření, že to student zmínil Ministerstvem zaměstnanému rodičovi v dopise a odtamtud si porovnali poznámky, dokud se to neprořeklo. Tak fungují drby. Kvůli tomu jedno ráno dostává Lord Thomas Voldemort Riddle-Moregrave značně hrubý dopis od jistého Bartemiuse Crouche, který informuje údajného Francouze ve velmi jistých termínech, že by měl raději přestat pomáhat studentům v odhánění mozkomorů pryč od hranice lesa, akce, která je očividně “bráněním spravedlnosti.”

   Sirius Black nemůže být přece hodný emocionálního a mentálního zdraví celé dětské populace britského kouzelnického světa, nebo ano?

   Voldemort by ten dopis složil. Uložil by si ho do svých složek a okamžitě ignoroval vše, co v něm stálo. Stále ještě bude ignorovat ty ne tak nenápadné výhrůžky a pokračovat v trénování studentů v tom, jak se bránit nadpřirozeným hororům.

   Ale…

   Ten podpis poutá jeho oko.

   Chybí v něm ‘starší’ na konci.

   Poprvé za velmi dlouhý čas Voldemort cítí to zvláštní, franktické nutkání, které lidé získávají, když nevědí, kdo jsou.

   Barty. Barty.

   Jak mohl zapomenout -?!

   Říkají noviny, Barty Crouch mladší byl obviněn z pomáhání s mučením Franka a Alice Longbottomových (co??), komplic Lestrangeových, Rabastana, Rodolphuse a Bellatrix (co??) a byl okamžitě odsouzen do Azkabanu.

   Nemůže to přijmout.

   Vzadu ve své hlavě Voldemort ví, že je neracionální. Také ví, že to musí přijmout. Ale nemůže. Prostě nemůže. Nemůže pomyslet –

   Možná je to všemi těmi dětmi, které nyní učí. Musí předpokládat, že jsou to oni, že si zvykl na pohled na lidi, kteří se na něj dívají se vzrušením v očích a zvídavou otázkou na rtech. Dostalo se to do bodu, kdy každá lekce, kterou učí, pokaždé, když student blábolí o nějakém nápadu během jeho konzultačních hodin v jeho kanceláři, něco vede k tomu, aby si vybavil Bartyho. Bartyho, který byl možná první z nich všech, ne že by to kterékoli z těch dětí vědělo, kdo by vzhlédl a vzrušeně se zakřenil a položil otázku s tou nejintenzivnější pozorností na Voldemortovi -

   Je nesnesitelné, že musí čekat do vánočních prázdnin, aby tohle udělal –

   Dojde k nějakému rámusu ohledně Harryho povolení pro Prasinky. Voldemort vyslovuje svůj názor, že nejen že to nastavuje potenciálně nebezpečný precedens výhradně zakázat jednomu studentovi s legitimním podpisem účastnit se školních aktivit, ale také že říct Harrymu Potterovi, že nemůže jít do Prasinek jako součást oficiální skupiny s dohledem, si pouze říká o to, aby to dítě šlo do Prasinek bez dohledu a bez dospělého ve vzdálenosti zakřičení.

   Nějak je dokáže všechny přesvědčit, aby souhlasili. Dokonce i Albus Dumbledore jen brouká a přikyvuje.

   To je nové.

   Minerva se jím zdá být zklamaná. Nedokáže si představit proč. Není to tak, že by Sirius Black byl vinný z toho, že je Smrtijed. Bez ohledu na to, jak pochybně soudného ponechalo toho muže dlouhodobé vystavení mozkomorům, být dostatečně lucidní na to, aby záhadně unikl a pak se také vyhýbal znovuzajetí po tak dlouho, naznačuje, že Black je také lucidní dost na to, aby rozeznal Harryho jako Harryho. A vzhledem k tomu, že není žádný Smrtijed, je pro toho chlapce neškodný. Mozkomoři jsou mnohem větší hrozbou.

   Je v Bradavicích…

   Kdo je v Bradavicích? Tolik lidí je v Bradavicích - proč by to měl být Harry? Pak ale, jaký nevinný muž by si nepřál vidět svého kmotra?

   Voldemort každopádně není v žádné náladě na vyšetřování.

   Očividně, Sirius Black není jen dost lucidní na to, aby se proplížil do školy uprostřed halloweenské hostiny, ale také aby vzal frustrovaně nůž na portréty.

   Ve vší upřímnosti Voldemort s ním ztotžňuje.

   Temnou stránkou je - Harryho prasinkové povolení je zrušeno s ‘důvodem.’ To dítě ohledně toho lamentuje ve Voldemortově kanceláři, pan Weasley a slečna Grangerová jsou tam a lamentují s ním. Voldemort si není úplně jistý, kdy se stal hostitelem pro dětské lamentování. Také si není úplně jistý, kdy se jeho kancelář stala místem pro slečnu Grangerovou a pana Weasleyho, ve kterém se poflakovat s Harrym.

   Dokonce tu dělají i jejich zatracené domácí úkoly. Je takhle blízko vykouzlení pro ně vedlejší místnosti, aby získal nějakou vzdálenost.

   Je to během jednoho z těch úkolových sezení, kdy si Voldemort všímá, jak vystresovaná se slečna Grangerová zdá stát, jak semestr ubíhá. Je to také během jednoho z těch sezení, kdy slečna Grangerová málem utrhne hlavy oběma chlapcům v krátkém sledu a pak se zdá sotva zabránit si v propuknutí v pláč.

   Voldemort se rozhoduje, že i když bývalý Temný pán nebo ne, měl by možná zvážit jednou za čas předat moudro. Z toho důvodu tiše obchází stůl a bezhůlkově přivolává všechny dívčiny knihy a psací potřeby do svých rukou.

   Prudce se na něj otáčí a uraženě lapá po dechu, jak je v její povaze. “Ty - profesore! Potřebuji je!”

   “Nepotřebujete je právě teď,” říká Voldemort bez pobavení. Trhne svým prstem a její hůlka letí do jeho sevření jen pro jistotu. “Odebírám vám přístup ke školním materiálům na alespoň hodinu, zatímco odpočíváte a uklidňujete se.”

   “Co?!” téměř ječí a vyskakuje. “Já - ne! Mám domácí úkoly! Mám tak moc domácích úkolů! Stále ještě mám eseje na runy a potřebuji důkazy na aritmencii a potřebuji svou hůlku! Jste profesor, nemůžete chtít, abych propadla!”

   Voldemort na ní nějaký okamžik zírá dolů. K jejímu dobru, mu oplácí jeho pohled. (Jsou všichni Harryho přátelé takoví, nebo je na něj pouze příliš zvyklá, aby jím nebyla zastrašená, i když ví, že Lord Voldemort sedí pod maskou Thomase Moregravea?) 

   “Jak je možné, že jste ve Starodávných runách, slečno Grangerová?” ptá se pomalu. “Harry mě informoval, že nejste v jeho hodině.”

   Červená se a konečně porušuje jejich oční kontakt. “Jsem - jsem v havraspársko-mrzimorské části.”

   “Proč jen byste byla v té části? Jistě nemáte…”

   konfliktní rozvrh, chystal se říct, než si uvědomuje, co by řekl. Starodávné runy se nepřekrývají s ničím, co by možná potřeboval třeťacký nebelvír navštěvovat, ale byly by v konfliktu s… a Trelawneyová byla vždy vybíravá ohledně časů jejích hodin… 

   Voldemort listuje skrze poznámky a domácí úkoly ve svých rukách. Skutečná své povaze, a nápomocně pro něj, slečna Grangerová je seřadila abecedně. Aritmancie - Astronomie -  Jasnovidectví - Kouzla - Mudlovská studia - Obrana - Péče…

   Kdysi dávno byl takový rozvrhový náklad možný. Se změnami provedenými pod Albusem Dumbledorem, rozhodně není.

   Slečna Grangerová vypadá zhrozeně tím, co by řekl, že je jeho uvědomění. Musí to vidět na jeho tváři.

   “Kdo vám dal povolení pro tuhle eskapádu, slečno Grangerová?” ptá se. Za ní to oba chlapci pozorují s prázdnými výrazy někoho, komu skeč Monty Pythonů přelétává přes hlavu.

   “Není to -”

   “Někdo to musel podepsat, slečno Grangerová. Tak školy pracují. Kdo si je tohohle vědom?”

   Vypadá vzpurně. Není to tak nerozbitný výraz jako Harryho tvrdohlavá tvář. S trochou přemlouvání z ní Voldemort vytáhne přiznání, že ‘profesorka McGonagallová’, a není to lež.

   Kéž by se jen dokázal dostat skrze tenhle zatracený rok bez toho, aby musel ječet na všechny své kolegy. Myslí si, že by se mu to líbilo.

   “Tys dala mladé, náctileté dívce obraceč času?!” slyší se vřískat. “Máš nějaké tušení, co by to mohlo udělat s jejím vývojem?!”

   Albus Dumbledore odmítá odstranit ten obraceč času. Voldemort si je celkem jistý, že zaplní celý zápisník s čím dál složitějšími plány vraždy jednoho jediného muže, a tím jediným mužem je Albus Dumbledore. 

   Protože dospělí nejsou rozumní, obrací svou pozornost k dětem. Ironicky, když to udělá, je schopný přesvědčit slečnu Grangerovou, aby měla alespoň trochu rozumu a souhlasila s určenými a bezúkolovými odpočinkovými periodami, které Harry a pan Weasley pomohou Voldemortovi vynutit.

   “A budu se vás pravidelně ptát, zda jste učinila nějaké extra výlety. Pokud zalžete, budu to vědět, a udělám vše, co bude v mých silách, abych vám ho odebral.”

   “Jak byste mohl vědět, jestli lžu?”

   “Naprosto by to věděl, ‘Miono. Ví, kdy lidi lžou.” 

   “Co? Prostě ví?”

   “Jo, říká se tomu vnitro-zpyt a když se s ním narodíš…”

   “Tenhle školní rok bude mou smrtí,” sténá k Nagini té noci.

   “Nejsme nesmrtelní?” syčí pochybovačně.

   Když konečně přichází Zimní slunovrat, Voldemort spí celý den.

   Druhý den ho probouzí to, jak jistý pan Weasley klepe na dveře jeho soukromých komnat. Nejprve se zajímá, jak ho ten chlapec vůbec našel, a pak se rozhodne, že ho to nezajímá.

   Přehazuje si černý župan, přes své domácí oblečení a otevírá dveře. Pan Weasley tam stojí vypadaje obojí nesvůj a odhodlaný, způsobem, který podivně připomíná Harryho verzi těch emocí.

   “Můžu vám pomoci?” ptá se Voldemort.

   Chlapec na okamžik váhá a pak přikyvuje. Nic neříká.

   Voldemort si povzdychá a otevírá dveře šířeji, kyne dovnitř. Odolnost dětí ho nikdy nepřestane ohromovat.

   Pan Weasley si sedá do jednoho z křesel a Voldemort se pohybuje, aby našel konvičku na čaj, když si uvědomuje, že Nagini se plíží k tomu chlapci z jejich ložnice. Syčí na ní, aby šla pryč, a ona ho ignoruje a blíží se k tomu chlapci v křesle.

   “Do piče,” mumlá a natahuje se, aby jí odtáhnul pryč. Vyhýbá se mu a syčí na něj, hravě na ně roztahujíc svou kápi.

   Pan Weasley zírá na Nagini s očima roztaženýma dokořán. “Takže to je… er…”

   “Nagini. Chová se jako otrava.” Voldemort se na ní chvíli mračí a pak podává chlapci hrneček.

   “Je velká.”

   “Je kobra královská a kobry královské dorůstají velkých velikostí. Pane Weasley, proč jste tady?”

   Po hlubokém nádechu chlapec začne mluvit.

   “Harry nám říkal o Siriusovi Blackovi,” začíná a Voldemort musí bojovat s nutkáním položit si tvář do dlaní a frustrovaně zasténat. Proč se všichni tak moc starají o Siriuse Blacka?! “Říká, že je nevinný a že se ho nebojí, protože není šance, že by mu Black ublížil. Ale pokouší se ho najít, myslím?”

   “Pokouší se vážně?” ptá se Voldemort a vzdává se a pokládá si čelo do rukou.

   “Jo,” říká pan Weasley.“Řekl, že jste řekl, že je nevinný.”

   “Nevina je relativní,” říká Voldemort. “Ale ujišťuji vás, že Sirius Black nikdy nebyl Smrtijed a nikdy jsem ani nezvažoval, že bych ho naverboval. Byl si příliš blízký s Harryho otcem, který byl pevně proti mně. Neměl by Znamení zla.” 

   “Huh,” říká pan Weasley. Na okamžik zírá do svého šálku a neříká nic víc. Voldemort si užívá požehnané ticho, zatímco Nagini se plíží nahoru a používá svůj čumák, aby šťouchla zkušebně do nohy mladého Weasleyho. K chlapcově pochvale, si všiml, že se to stane, a ani sebou netrhne. Místo toho na ní mává.

   Voldemort zoufale potřebuje své prázdniny.

   “Takže,” říká pan Weasley, “pokud tady není proto, aby zabil Harryho… proč je tu?”

   “Váš odhad je stejně dobrý jako můj, upřímně,” uznává Voldemort. “Moc jsem nad tím nepřemýšlel, protože mě to nezajímá a protože mám mozkomory, o které se obávat. Lupin možná ale bude dobré místo, kde začít. Pohyboval se ve stejných kruzích jako Black a James Potter. Byl jejich další nejlepší přítel, podle toho, čeho jsem si vědom.”

   “Už jsem s ním mluvil,” říká pan Weasley a jeho tvář se podivně kroutí. “Neustále zval Harryho na čaj, tak jsem šli všichni tři společně. Nemyslím si, že očekával, že se objevíme já a ‘Mione, ale řekl nám o tom, jak byl kamarádem Harryho táty a Blacka a Pettigrewa…”

   “Ugh,” odfrkává si Voldemort.

   “Ugh?”

   “Pettigrew. Nemám ho rád.”

   Myslí si, na okamžik, že může vidět kolečka, jak se otáčí v hlavě pana Weasleyho. Zajímá se, jak moc mohli ostatní profesoři selhat v aktivování mysli tohohle chlapce do tohoto okamžiku. “… Pettigrew je ten zrádce,” říká pan Weasley pomalu. “Ne Black.”

   “Správně. Harry vám to neřekl?”

   “Nezmínil nic o tom, že Black nebyl Smrtijed, takže… řekl bych, že byl rozptýlený?”

   Kolečka se stále ještě točí. Ronaldovi Weasleymu se bezeslovně pohybují rty, nedostatečně artikulované na to, aby se Voldemort mohl pokoušet odezírat ze rtů.

   Voldemort odchází do ložnice a obléká se do svého denního hábitu za zavřenými dveřmi. Když se vrací, chlapec dopil svůj čaj a vypadá znepokojivě klidně.

   “Způsobí cokoli z toho, co jste si uvědomil, to, že nám spadne střecha školy všem na hlavu?” ptá se.

   “Nemyslím si.”

   “Ublíží si nebo někomu jinému nějaký váš spolužák?”

   “Ne, rozhodně ne.”

   Nejsou to lži.

   “Pak se prosím vyrovnávejte se svým odhalením na nějakém jiném místě. Přeji si nasnídat se. Pokud byste také mohl říct Harrymu, že možná budu následující den nebo dva nedostupný, velmi bych to ocenil.”

   Musí se donutit přidat rituální zabezpečení, které pozře zpětný náraz, pokud bude ten chlapec mrtvý, až bude pátrat po jeho Znamení. (Neměl by. Není to nutné. Nemůže to přijmout -) 

   Voldemort si vlepuje zpět nějaký rozum a říká si, že je to jen pro případ, že vytrhl ten vlas nějakému mrtvému Malfoyovi místo Bartyho kurdlin. (Nikdy by si nespletl Bartyho blonďatou s  Molfoyovskou platinovou.)

   Jakmile to bude za ním, znovu prospí celý den.

   Místo ničeho, ten rituál nachází něco.

   Voldemort je oblečen do svého bitevního hábitu, když se přemisťuje, možná z nostalgie. Zneviditelněný a utišený až za uši, objevuje se zhruba o půl kilometru od toho majáku a pak se přibližuje. Blíž. Míhá se kolem několika nic nevědoucích, ponocujících mudlů, dokud u vstupu do ulice nenachází bariéru. Ochranná kouzla proti mudlům. Kouzelnická ulice tedy. 

   Snadno proklouzá dovnitř - žádné blízkostní alarmy - a kráčí dolů ulicí, drže se stínů. I s tou zvláštní bublinou světla, syčící úlevou v jeho hrudi, tlačící na jeho žebra, něco ohledně tohohle všeho mu připadá nesprávné. Chlupy na jeho týle mu říkají, že by se měl obávat nepřátel, a je to z toho důvodu, že jeho hůlka - tisová, Voldemortova - je venku a v jeho ruce. 

   Maják ho vede k městskému domu. Zastavuje se před brankou, nedotýká se, jen se dívá. 

   Crouch stojí na jmenovce. 

   S opatrností Voldemort tlačí jemnou ruku dopředu. Ochranná kouzla, úrovně OPUKZ, se prohýbají pod jeho zvídavým dotekem. Lehce kroutí své prsty jen v tom nejmenším pohybu a vyhrožují, že zajiskří a zaječí varování. 

   Stahuje svou ruku a stojí přes ulici po zbytek noci, pozorující. 

   Když doráží svítání, odchází. Zpět v Bradavicích dříve než očekával, nasazuje si masku Thomase Moregravea, a přidává si alkohol do čokolády přímo pod Minerviným skandalizovaným nosem, protože je mu to jednoduše jedno. 

   Může vidět tvar něčeho a nesnáší to. 

   Ale za účelem toho, aby učinil nápravnou akci, bude potřebovat alibi. Nebo spíš, Thomas Moregrave potřebuje alibi. Bude z toho viněn Lord Voldemort tak jako tak. Použil by -? Chce. Chce učinit své rozzuření skutečným, hmatatelným, viditelným pro ostatní. Ale také si užívá anonymitu toho, že nikdo nevěří, že se vrátil. A přesto - 

   Pokud má Thomas Moregrave alibi… 

   Thomas Moregrave je jen navrácený bývalý emigrant, učitel. Lord Voldemort je strašák bez tváře.

   A Thomas Voldemort Riddle…

   No, je v důchodu, ale to neznamená, že musí upustit všechno o sobě navždy.

   “Slečno Grangerová, cením si vaší ochoty setkat se s profesorem během prázdnin.”

   “Myslím si, že jsme trochu za pouhým vztahem studenta s učitelem v tomhle bodě, profesore, vzhledem ke všemu.” 

   Už mu nadále neříká ‘Moregrave’ všímá si Voldemort se zamyšlením. Odsouvá svůj pletichařící zápisník stranou a opírá se v křesle. “Ne,” mumlá, “řekl bych, že vskutku jsme. Popravdě, spoluúčast není v knihách zákona tohoto politického zřízení zavedena jako zločin… technicky, byste mohla odejít svobodně, pokud by někdo poukázal na pravdu.” 

   Ten výraz v její tváři je téměř k popukání sám o sobě. Zoufale potřebuje nějaké pobavení, aby rozptýlil svou mysl od všeho.

   “Nějak si nedokážu představit, že by to bylo přísně uplatňováno ve vašem - no, našem - případě.”

   “Oh, nepochybně. Ani by mi nedali soud,” bručí Voldemort a opírá si bradu o dlaně. “Ne, že by mě mohli chytit nebo zadržet.”

   “… Děje se něco?” ptá se ta mladá dáma před ním. Její obočí se rovnoměrně stahují tím blíž k sobě, čím déle sedí v židli před ním.

   “Něco se ještě nestalo,” opravuje jí Voldemort. “Předpokládám, slečno Grangerová, že máte názory o přirozenosti soudního systému a obzvlášť porušení lidských práv, která se dějí v té hladomorné výmluvě za vězení?”

   “Mnoho názorů,” říká Hermione Grangerová, hlas úsečný. Může v něm slyšet pohřbenou zuřivost. Dobře.

   “Kolik informací byste vyžadovala za účelem toho, abyste mi dovolila krátce použít váš obraceč času, abych si mohl vytvořit alibi pro něco, co se nevyhnutelně dostane do novin?”

   “Nedovolím vám, abyste osvobodil lidi z Azkabanu.”

   Voldemort se samolibě usmívá nad ukrytým chvěním v jejím hlase - expertně ukrytým, musí říct.

   “Nechystám se k tomu. Co se mě týče, i když je to velmi lítostivé to říct, jsou všichni šílení. Jsou ve vězení více jak desetiletí. Jakýmikoli lidmi bývali, jsou zničení. Nevrátí se zpět. Sirius Black je anomálie - mám jisté teorie o důvodu jeho lucidnosti. Ale je přesně to - anomálie. Vyzvednutí ostatních nemá žádný význam, ne když pravděpodobněji ano než ne se ponořili tak hluboko do svých myslí, kde mohou žít na tak šťastném místě, kam se k nim nemohou dostat mozkomoři.”

   Na dlouhý okamžik na něj zírá s očima navrch hlavy. Voldemort se zajímá, jestli možná neměl být tak dramatický ve svých popisech vystavení mozkomorům.

   “… Dobrá,” říká konečně a rovná se. “Jasně. Takže. Pokud nechcete osvobodit lidi z Azkabanu, co máte v plánu, že se to dostane do novin?”

   “Je muž, kterého chci mrtvého, a plánuji použít některé z mých starých triků.”

   “Proč ho chcete mrtvého?” ptá se okamžitě. Ne ‘možná ho nevražděte,’ ale ‘zaslouží si to.’ Voldemort soukromě schvaluje.

   “Je mnoho důvodů, které bych vám mohl udat,” říká jí Voldemort.“Řekněme, že první a nejpodstatnější důvod je, že mám důkaz, že držel mého kdysi učedníka, o kterém jsem si myslel, že je mrtvý, uvězněného ve svém městském domě po více jak desetiletí. Dále, vzhledem k tomu, že ten učedník je jeho vlastní syn, který šel proti politice svého vlastního biologického otce, aby mi věrně sloužil, a vzhledem k tomu, že tenhle muž je také tím, kdo protlačoval, aby bystrozoři mohli používat vražedné a mučící kletby na přání během války, a který úmyslně odložil všechna práva na soudní procesy během toho času…”

   Odmlčuje se a dovoluje jí dojít svým vlastním závěrům, což činí - obdivuhodně - s hrůzou.

   “Můžete vidět, proč mám obavy.”

   Vzhledem k tomu, že slečna Grangerová nepotřebuje obraceč času během prázdnin, dobrovolně mu ho vydává. Voldemort se okamžitě dává do práce.

   Po nějaké debatě používá sadu převlekových kouzel, které způsobují, že vypadá jako žena, a s tím se dostává do záznamů o domácích skřítcích. Kopíruje nenápadného mudlovského muže, kterého viděl v kavárně, aby si problafoval svou cestu do ministerských archívů a pak dočasně imperioval archivářku, aby pro něj získala schéma ochranných kouzel na Crouchově rezidenci. Dělá si kopie (nelegální, ale koho to zajímá?), posílá archivářku zpět, odstraňuje její vzpomínky, a pak předstírá, že přišel pro něco hloupého a nepodstatného. Odchází s ilegálním schématem ochranných kouzel založeným do své osobní složky a pak ho podpálí, jakmile se dostane do Bradavic.

   Zabere to pár dní škrábání perem a ponocování, aby vypracoval plán útoku, vzhledem k schématům ochranných kouzel a mapy přízemí domu, které má dostupné. Bude muset přerušit letaxové spojení, než začne, a pak zneškodnit alarmy, než vstoupí. Bude nejlepší to udělat během večeře a skrze horní okno. Během večeře bude skřítek rozptýlený servírováním jídla, ten šmejd sám bude dole u jídelního stolu, aby jedl, a okna v horních patrech jsou vždy méně pravděpodobně opatřena ochrannými kouzly a alarmy než okna v přízemí nebo dveře.

   Na štědrý večer spí většinu dne, než ho probudí alarm ve čtyři hodiny odpoledne. Čeká na kódované zaklepání zvenčí své kanceláře - on sám, tam venku, jak podivné - které mu říká, že může odejít a nepotřebuje se strachovat o alibi.

   Odchází.

   Tentokrát se objevuje zezadu, kde se mudlovský dům dotýká kouzelnické ulice. Je tam bariéra stromů ve středu, pravděpodobně jako lepší kotva pro odpuzovací ochranná kouzla. Voldemort se jimi plíží ve svém bitevním hábitu. Tentokrát bez žádného převleku - jen temná látková maska, přetažená přes jeho ústa a nos. Kdyby na sobě měl převlek, možná nebude rozeznatelný a chce, aby Bartemius Crouch věděl, kdo je. Rudé oči to zařídí. Zároveň…

   Nemyslí si, že by ten muž kdy viděl Voldemortovu pokožku. Jeho vlasy. (Většina lidí je neviděla.) S tím - pokožkou a vlasy - se zajímá, jestli ten muž bude mít dost sebeuvědomění na to, aby si uvědomil, že Voldemort není žádný strašák, ale je stále ještě člověk. Nebezpečný, ale člověk. 

   Pochybuje o tom, ale mohlo by se to přesto stát. 

   Ochranná kouzla mu zaberou jen hodinu, než se tiše otevřou pod jeho hůlkou. Zdá se, že OPUKZ snížil své úsilí během časů míru - nebo možná jen nedošli žádným objevům v aritmancii ochranných kouzel. Jejich smůla tak jako tak.

   Voldemort vstupuje na zadní dvorek a prohlíží si potemnělé okno, které vypadá nadějně. Daleko dosahové kouzlo odhaluje, že je zamčené, ale bez ochranných kouzel a alarmů. Odemyká ho, než vzlétne bez pomoci, kouři podobný ocas vlající za ním, a vstupuje dovnitř. Uvnitř se zdá být pokoj pro hosty, naprosto holý a nevítající. Odhalí na něj své zuby a zavírá za sebou okno, které znovu zamyká stejným kouzlem. Utišovače na jeho nohy a hábit, pozornost odrážející kouzla na jeho celé tělo.

   Vydává se opatrně domem, plán patra na jeho mysli. Teď, když je uvnitř, vše, na co se musí soustředit je, zda vydává jakýkoli hluk nebo ne a zda se vyhýbá portrétům. Každý pohyblivý obraz, který vidí, je zasažen speciálním mrazícím kouzlem, než mohou udělat cokoli o jeho přítomnosti.

   Zvuky zdola. Cinkání. Talíře, hádá. Voldemort pokračuje, zneviditelněný a utišený, dolů po schodech a plíží se podél zdi, aby neupozornil muže před ním, který večeří.

   Crouch starší sedí zády k Voldemortovi. Tohle je užitečné, protože možná je stále ještě paranoidní dost na to, aby si všiml zneviditelní. Tiše vydechuje úlevou, že plán A může pokračovat, a plíží se do kuchyně. Domácí skřítek tam o sebe cinká hrnci a pánvemi, stále ještě nevědomý. Voldemort se nepřibližuje - ty věci jsou všímavé za iluze, které oklamou lidské oči. Jistým způsobem jsou to mozkomoři v Bradavicích, komu může poděkovat za jeho novou znalost toho, jak bojovat s bývalými fae stvořeními, i když je ten pocit vděku hořký.

   “Avada Kedavra,” šeptá a míří svou hůlkou na skřítka.

   Vypískne, jak kolabuje, ale přesto kolabuje.

   To vypísknutí možná bylo sotva slyšitelné. Rozhodně slyšitelná ale je ta pánev, která s prásknutím dopadá na kamennou podlahu kuchyně. Voldemort se pohybuje předtím, než dopadne, ztrhávaje ze sebe zneviditelní a hnaje se zpět do jídelny. Crouch stojí, oči divoké, ale akorát, když jeho hůlka střílí do jeho ruky - opožděná reakce, předpokládaná chyba ze strany skřítka místo vetřelce, bláhová chyba - Voldemortova magie se natahuje a vytrhává tu hůlku stranou. Odhazuje jí daleko od nich obou, neochotný pokoušet se jí chytit sám, a dalším rychlým krokem je přímo před couvajícím mužem.

   Cítí impulz a přendává si svou hůlku do levé ruky, než se zaklání a udeřuje. Je to příšerně dlouho, kdy se Lord Voldemort rval mudlovským způsobem, ale když nic jiného, síla jeho horní poloviny těla je nezmenšená, a většina mágů nemá tušení, jak se vyhnout pravému háku.

   Crouch se řítí k zemi, jeho nohy stále ještě kopající ve snaze odtáhnout se pryč. Voldemort zadupává svou nohu do mužova podbřišku a vrhá svou oblíbenou sérii svazujících a paralyzujících kouzel. Pak se odtahuje a kope toho muže do spánku, tvrdě, jen pro jistotu.

   “Kde ho sskrýváš?” syčí rozzuřeně, jeho slova v angličtině, ale jeho staré šišlání přítomné.

   “Ty -?” plive ten muž, celé jeho tělo třesoucí se zuřivostí. Námahou? Hrůzou? Obojím? Dodatečně bolestí? “Dumbledore - ne -”

   Voldemort uvaluje utišovač na jídelnu a pak cruciuje toho muže. Uvolňuje to něco ze stresu.

   “Řekneš mi, kde sskrýváš toho chlapce,” opakuje, jakmile se dusící zvuky od mučící kletby utišily dost na to, aby případně dovolily řeč.

   “Nedostaneš ho!”

   Voldemort, téměř ležérně přikládá botu k mužově hrdlu. Navazuje oční kontakt, což je toho bláznovo vlastní zkáza. Také bláhová je povrchová úroveň myšlenky na to, kde ten chlapec je -  sklepení - což Voldemort snadno vytrhává z jeho mysli.

   “Zemři,” říká a zabíjí Bartemiuse Crouche.

   Míří do sklepení. Jsou tam ochranná kouzla, ale rozráží si cestu skrz ně a schází po schodech dolů. Je tam dodatečná linie ochranných kouzel přes část podlahy sklepení. Na druhé straně té linie je matrace, příšerně malá knihovna s pár ubohými knihami, vílí světlo vznášející se v horním rohu místnosti. Není tam žádné známky po člověku.

   Se zamračením Voldemort postupuje dopředu. Jak přistupuje, vidí zvláštní pocit pohybu, lámání se světla. Sada bledých prstů visí z matrace, bez žádné očividné ruky, která by k nim patřila.

   Neviditelný plášť -?

   Voldemort tříští tu ochrannou linii stejně snadno a pospíchá k matraci. Jeho tápající prsty hmatají hedvábnou látku neviditelného pláště a strhává ho a odhazuje stranou.

   Pod ním…

   “Barty?” šeptá.

   Chlapec na matraci je nemocný.

   Je příliš bledý, bledší než dokonce Voldemort, jako by byl zamčen v temnotě roky. (Pravděpodobně pravda.) Jeho vlasy jsou zacuchané, matné a bez života. Jeho oči propadlé, temné podlitiny pod nimi a jeho tváře propadlé a vychrtlé. I když jsou jeho oči otevřené, Voldemort si je jistý, že jsou nezaostřené. Jsou modré, ale to je jediná věc, která jiskří ve Voldemortově  paměti. Oblečení je - jen zašlé šedé kalhoty a kdysi dávno bílá bavlněná tunika - je pomačkané a očividně přesluhující.

   Ten chlapec se nehýbe.

   Ale dýchá, a tak si Voldemort kleká a zvedá ho do svého klína. “Barty,” opakuje, hlas silnější -  naléhavější tentokrát. Jeho prsty v rukavicích se dotýkají chlapcovy uštvané tváře bez jeho vlastního povolení, něžně hladící jeho tvář. “Barty, řekni něco, jestli můžeš.”

   Ozývá se trhané nadechnutí ale žádná slova. Ale ten chlapec namáhavě zavírá své oči, bolestný výraz na jeho tváři. V hrůze Voldemort uvaluje diagnostické kouzlo, hledaje zranění, v obavě, že něco zhoršil, ale fyzicky jsou kosti a krev všechny v pořádku. Nutričně je na tom špatně, ale - to vězení dělá.

   “Barty,” opakuje pevně. “Mluv. To je příkaz.”

   Tentokrát z něj vychází slabé zafňukání. Jeho oči se stále ještě neotvírají.

   “… prsím…” je vše, co Voldemort slyší.

   Prosím co? Ale co na tom záleží? Musí toho chlapce odsud odnést okamžitě, musí vymyslet, jak se vypořádat se zničenou osobou ve stejný čas, kdy je Thomasem Moregraveem, bradavickým profesorem, který nemá žádný čas –

   Čas. Hm.

   Ale pak…

   Myšlenka formulující se ve Voldemortově mysli je příšerně riskantní a mohla by mu potenciálně vybuchnout do tváře tolika způsoby. Pak ale, používat obraceč času několikrát by bylo potenciálně nebezpečné a mohlo potenciálně vybuchnout tolika způsoby a mělo by přidanou komplikaci nutnosti koordinace s Hermionou Grangerovou, jakmile znovu začne semestr.

   Navíc, kdo by pomyslel na to se zeptat, i kdyby věděli o té místnosti?

   Opatrně sevře toho chlapce do svých paží a zvedá se. (Je příliš lehký. Vždycky byl lehký, ale neměl by být takhle lehký.) Knihy, jediné vlastnictví, které může vidět, jsou zmenšené a uklizené do Voldemortovy kapsy. Zbývající nábytek je zničen zatočením hůlky. Maže všechny pozůstatky linie ochranných kouzel, zničených ochranných kouzel kolem sklepení a pak se s účelem přesouvá do kuchyně a přízemí, zakládaje ohně na strategických místech.

   Protože se cítil lehce rozmarně ničí tělo Seniora post mortem, rozřezávaje ho na kusy a rozhazuje jeho části po jídelně. Poté, co založil jeden poslední oheň, zastavuje se před zadními dveřmi. Vykopává je a používá ten neviditelný plášť na sebe a toho chlapce.

   “Ignis Infernus,” zatónuje a ohromný bazilišek z plamenů vystřeluje vpřed, aby pohltil to místo. Běží zpět k hranici lesa, a když je obklopen stíny, pozvedá znovu hůlku.

   “Morsmorde,” syčí.

   Zelený had vystřeluje z jeho hůlky a on se přemisťuje pryč.

   Občas se zajímá, co by Albus Dumbledore řekl, kdyby věděl, že udělil Lordu Voldemortovi neomezený, učitelský přístup do Bradavic.

   Nemůže čekat na pozemcích, i přes jeho nekalé úmysly - Barty není oblečený do zimy. Místo toho, stále ještě neviditelný, Voldemort s nimi oběma letí do astronomické věže, jakmile se ujišťuje, že žádní studenti nepoužívají tu lokaci jako výmluvu k muchlování. Odtamtud opatrně pokračuje na sedmé poschodí, kde překračuje před ukrytými dveřmi a přeje si komnatu hodnou někoho loajálního.

   Pokoj, který se odhaluje, je plný plyše. Připomíná Voldemortovi pokoj pro hosty, který často používal v Lestrangeovic panství, když tam zůstával několik měsíců na vrcholu války. Mentálně žádá místnost o vhodnou sadu čistého pyžama a jsou mu doručeny šedé kalhoty a měkká tunika v holubičí šedi. Kouzlem do nich obléká stále ještě katakonického chlapce a spaluje jeho předchozí oblečení, než ukládá svého jediného loajálního stoupence do postele.

   Sedá si vedle postele na okamžik, kápě dole a maska sundaná, ale vše ostatní stále ještě provolává Lord Voldemort. (Vtipné, jak je uprostřed Bradavic právě teď, vypadaje jako Temný pán a nikdo to neví.) Zatímco čeká, Barty se občasně otočí, ale nikdy se nezdá uklidnit se - vždy kňourá místo toho, když se jeho oči otevřou a pak je zase pevně svírá. Voldemort začíná podezřívat, že je to nějaký druh popírání - přinejmenším něco mentálního. Není to tím, že by světlo bylo příliš ostré, nebo že se bojí Lorda Voldemorta. Barty se nikdy nebál Lorda Voldemorta. Ani by neměl. 

   Hladí jeho vlasy, zacuchané jak jsou, zatímco přemýšlí. Tohle je také něco, co měli - dotyk. Dotýkal by se chlapcových vlasů, zatímco ten klečel, nebo zatímco mu masíroval nohy - možná by to mohli někdy opět dělat. Není si jistý, jaké použití má pro služebníka, když je Thomas Moregrave častěji než Lord Voldemort a když je v důchodu a samostatný, ale nemůže tam jen toho chlapce nechat. Ostatní by mohl. Necítí žádnou vinu. Ale pomyšlení na opuštění toho chlapce, tak moc jako jeho studenti -

   Inu, ne.

   I když nesnáší pomyšlení na opuštění toho chlapce, jak je, musí se ujistit o své schopnosti starat se o něj. Také musí vědět, že se Barty nezatoulá a tak přidává jemné otravující ochranné kouzlo k posteli a svazuje ho s chlapcovým Znamením. Dovolí mu vstát, ale bude ho jemně otravovat, aby se vrátil do postele, čím déle zůstane na nohou, a bude ho bolet, pokud půjde ke dveřím. Možná i zprávu…

   Rychle jednu naškrábe a nechává jí na nočním stolku, než bere neviditelný plášť a vrací se do svých soukromých komnat. Když je téměř tam, zahne do nepoužívané učebny a kontroluje čas - akorát před osmou večerní - než obrací obraceč času. Vrací se do existence ve stejné místnosti, se skutečným slunečním svitem venku, a klepe na dveře své komnaty. 

   Uvnitř slyší dveře a kroky. Sebe samého. Ještě neví, co najde, a ta myšlenka nutí Voldemorta znovu rozjímat.

   V minutě, kdy slyší, že se okno vevnitř otevírá, vklouzá dovnitř a mění se zpět na Thomase Moregravea. Lektvar Životabudič mu nabíjí nějakou energii, protože jeho tělo si myslí, že by měl jít spát, a pak míří do své kanceláře, aby odvedl nějakou práci před večeří.

   Kolem páté se objevují Harry, Ron Weasley a Hermione Grangerová. Harry na něj obviňujícně ukazuje prstem. “Byl jsi pryč celý den!”

   “Občas si zasloužím spát dlouho, Harry.”

   Vsouvá obraceč času Hermioně, když odcházejí na večeři. Dlouhý okamžik ho pozoruje a on se jen usmívá.

   Albus Dumbledore obdržuje naléhavý dopis nedlouho poté, co večeře začíná. Bledne, zatímco ho čte. Voldemort srká ze své polévky a přemýšlí nad polomrtvým chlapcem na sedmém podlaží.

   Na vánoční ráno je Voldemort probuzen dětmi bušícími na dveře jeho učitelských komnat. Měl v plánu spát déle - vskutku se rozhodl ignorovat klepání, než se přeměnilo na bušení.

   “Nagini, kousni je,” syčí unaveně a pokouší se nacpat hlavu pod polštář.

   “Ne,” hádá se. “Nebudu kousat naše hádě. Kousni si ho sám.”

   “Lidé nekoušou jeden druhého, víš to.”

   Nakonec se vytahuje do sedu a dokonce zapomene přeměnit se zpět na Thomase Moregravea, než pootevře dveře a rozzuřeně se mračí na sebrané tváře a barvy vlasů. To samé Trio jako vždy. Samozřejmě.

   “Potřebujete něco?” drtí mezi zuby.

   “Jsou Vánoce!” zpívá Harry.

   Jsou? Voldemort nedával pozor. “A?”

   Harry vypadá zhrozeně, stejně jako, podivně, Ronald. Slečna Grangerová vypadá uspokojeně, jako by byla její hypotéza potvrzená.

   “Jsou Vánoce,” opakuje Harry. “Přinesl jsem s sebou všechny své dárky a stejně tak Ron a Hermione a myslel jsem, že bychom je mohli otevřít tady.”

   “… Nemáte na to koleje?” ptá se Voldemort a přes to je již pouští dovnitř. Být učitelem ho naprosto zruinovalo.

   Myslí si, že může slyšet, jak se Nagini v ložnici směje. Ignoruje jí, aby si nalil kávu, a přidává do ní čokoládu, jak se stalo jeho zvykem.

   “Takhle vypadáte doopravdy?” ptá se Ronald, který se objevil po jeho boku, aniž by upozornil Voldemorta na svůj příchod. U drahé Morgany, musí být skutečně vyčerpaný, že je tak mimo.

   “Ano.”

   “Nevypadáte tak děsivě.”

   “Nedělám jednu z těch děsivých tváří právě teď, tak samozřejmě, že ne.”

   Místo toho, aby to vzal jako žert, Ronald jen vážně přikyvuje. “To dává smysl.”

   Nesnáší Vánoce. Ale sedí během toho, kdy děti otvírají dárky. Není důvod, aby se namáhal zjišťovat, proč to chtějí dělat v jeho přítomnosti a ne na jejich koleji, která je jim perfektně přístupná a měla by být dostatečná.

   Pak je zatlačen do ještě větší konsternace, když k němu přichází Harry a cpe mu do rukou pár nešikovně zabalených dárků.

   “Nebudu pro tebe držet tvoje věci,” říká chlapci a pokouší se mu je strčit zpět.

   “Nejsou to moje věci, jsou to tvoje věci,” říká Harry a tvrdohlavě si je nebere zpět. “Jsou to dárky ode mě!”

   To dítě poskakuje. Proč poskakuje? Je příliš brzy na tenhle stupeň energie.

   “Neslavím Vánoce.”

   “No, smůla, koupil jsem ti dárky a tak jim neunikneš. Otevři je!”

   Cítí se zvláštně.

   Protože je příliš brzy a protože je vyčerpaný po jeho extra hodinách, které minulou noc strávil záchranou Bartyho, Voldemort se poddává mnohem snadněji, než by měl. Když odhrnuje stranou ten balící papír, nachází příšerně dobře udělaný kožený deník, s vypsanými bronzovými runami pro soukromí kolem hran a na hřbetě. Menší balíčky jsou sada kalamářů s inkoustem a plnicí pero.

   “Přemýšlel jsem, že ti dám knihu,” říká Harry, jako by se svěřoval, “ale řekl bych, že už stejně pravděpodobně vlastníš všechny knihy na světě. Ale neustále píšeš, tak budeš vždy potřebovat víc zápisníků. Hermione mi pomohla vybrat ten inkoust a to pero a Ron mi pomohl…”

   Otevírá ten deník a dotýká se stránky, zatímco se to blábolení přelévá přes něj. Je moc dobré kvality. To plnicí pero vypadá draze, ten inkoust také. Voldemort musí předpokládat, že protože Harry nemusel výběr ze svého studijního trezoru použít za školní potřeby, místo toho ty peníze investoval do vánočních dárků.

   Není to tak, že by nikdy neobdržel vánoční dárky. V sirotčinci pečovatelky kupovaly něco pro děti každý rok. Když jsi byl malý, dostal jsi cukroví ke snězení po večeři. Pětiletí dostávali plyšové medvídky. (On nedostal, protože přestal respektovat pravidla večerky a nedostal ten rok dárek.) Šestiletí dostávali své první slabikáře. Sedmiletí dostali Bibli… a tak dále.

   Jeho bližší stoupenci, ti, kteří s ním chodili do Bradavic, mu jednou nebo dvakrát koupili dárky, které odpovídaly jeho reputaci, nebo jejichž účelem bylo mu podlézat a získat jeho oblibu. Nyní jako profesorovi mu jeho kolegové dávají věci, kterých si má Thomas Moregrave ocenit, a on jim všem dává povinné dárky, aby nevypadal nespolečenský - ale nedostává nic, co by se vážně zařezávalo do srdce toho, kdo je.

   Není si jistý, že kdy obdržel vánoční dárek založený na tom, kdo je.

   Harry také dostává Firebolt a okamžitě se začíná chovat podezřele. Voldemort si je celkem jistý, že slyšel začátek ‘tohle je od Siriuse’ padat z jeho rtů a tak si odhodlaně zacpává uši a říká tomu dítěti, aby nenechal nikoho jiného z katedry chytit ho při tom, jak skotačí se svým pochybně odsouzeným kmotrem.

   Pohled, kterým ho Harry obdařuje, by měl být znepokojivý. Je příliš hluboko ve svém hrnku kávy, aby ohledně toho něco udělal.

   Odpoledne, když cítí tahání ve svém bytí, pocházející ze Znamení Zla někde nahoře, nasazuje si tvář Thomase Moregravea a míří na sedmé poschodí. Barty sedí na posteli, zírající na zeď proti sobě s vyčerpaným výrazem a svírá své levé předloktí, jako by mu bránilo v tom utopit se. 

   Jeho hlava sebou trhá k němu, když Voldemort vchází. Třesoucí se ruka zvedá nůž - kde sehnal nůž – “Ty-!”

   Je podezřívavý, protože samozřejmě tohle není Voldemortova tvář. Voldemort svírá ruku v pěst a nutí Znamení pálit ve varování. Chlapcovy prsty se uvolňují a Voldemort se natahuje ke svému rukávu, aby si stáhnul ten přeměňovací kámen. Thomas Moregrave se rozplývá pryč, ponechaje Lorda Voldemorta - ne - Thomase Voldemorta Riddlea? - na jeho místě.

   “Přestaň,” přikazuje.

   Nůž padá z Bartyho ruky snadno a Voldemort ho přivolává k sobě a nechá místnost ho zmizet. Ten chlapec je stále ještě vyčerpaný, ale ohromený také. Zírá na Voldemorta, jako by byl svědkem zázraku.

   “pane…?” šeptá. Pak, než může Voldemort reagovat, třes pohybuje celým jeho tělem. Vyhublé, křehce vypadající ruce trhají své vlastní vlasy a uboze zavzlyká. “omlouvám se, omlouvám se, byl jsem s-slabý, omlouvám se, omlouvám se -”

   Voldemort je příliš unavený, aby tohle řešil nyní. Pohybuje se blíž a tlačí chlapce zpět na polštáře. “Budeš nerespektovat námahu, kterou jsem vložil do tvé záchrany, tím, že budeš zanedbávat své vlastní léčení a napadat mě, Barty?”

   “Ne!” lapá po dechu ten chlapec - jako by ten samotný návrh byl urážkou důstojnosti. “Ne, pane, nikdy, nikdy bych - nikdy bych - já -”

   “Dýchej,” přikazuje Voldemort. Drží chlapce na posteli dvě minuty a pak o něco déle, dokud neusoudí, že tělo pod ním se uvolnilo a dýchání se zpomalilo zpět na ucházející rychlost. “Velmi dobře. Položím ti nějaké otázky. Odpovíš na ně. Rozumíš?”

   “Ano, pane,” šeptá chlapec.

   “Rozumíš tomu, kde jsi?”

   Ty modré oči přelétají po místnosti. “n - ne, pane, ne o-opravdu… omlouvám se, já -”

   “Přestaň se mi omlouvat,” štěká Voldemort. Chlapcova ústa se prudce zavírají. “Dobře. Pokud budu vyžadovat omluvu, budeš to vědět, protože ti to řeknu. Přestaň předpokládat. Rozumíš tomu?”

   Na chlapcově tváři se objevuje podivný třes, ale vše, co říká je: “ano, pane.”

   “Rozumíš tomu, jak ses sem dostal?”

   Otřesení, ale pak chlapec mluví. “Já…” šeptá. “Byl jsem v… ale pak jste vy, pak pán přišel… až na to, že jste byl skutečný, a já tomu nevěřil, ale byl jste skutečný a byly tam plameny… a pak jsme byli venku…”

   Byl skutečný. Samozřejmě. 

   Chlapcova soudnost je… pochybná. Přesto je v ní pevnost, soustředěná úplně na přítomnost jeho pána, která drží nadvládu nad jinak roztroušenou sadou asociací. Voldemort se pokouší nepředstavovat si, jak moc to záleží na tom, že Voldemort je přítomný v tomto okamžiku. Dokáže si ten chlapec udržet předmětnou podstatu, když mu přikáže dělat něco, zatímco tu není?

   Po pár dalších otázkách si myslí, že ano.

   Místnost jim produkuje jídlo z kuchyní a Voldemort krmí chlapce vodou a lehkým vývarem. Barty je téměř neutišitelný z nějakého důvodu, ale Voldemort nenechá ty třesoucí se ruce, aby se pokoušely držet misku s horkou polévkou, a říká mu, aby si lehl zpět a nechal o sebe pečovat.

   Opět z nějakého důvodu to chlapce dohání k slzám.

   Když jsou polévka a voda pryč, Voldemort přikazuje tomu chlapci, aby odpočíval, dokud se nebude moci vrátit. Věří, že bude uposlechnut, a není to jen naděje. Jakákoli škoda byla napáchána, Voldemort jí může napravit, pokud je jeho kdysi učedník tak soustředěný na to, aby ho potěšil.

   To si říká.

   “Thomasi, můj chlapče, je všechno v pořádku? Jsou Vánoce, jistě cítíš nějakou radost?”

   Voldemort dlouze zírá na Albuse Dumbledora. Konečně dokáže stáhnout svůj výraz do grimasy.

   “Rád bych,” říká tiše, jako by se svěřoval. “Ale… viděl jsem noviny dnes ráno.”

   Albus Dumbledore se stává vážným spolu s ním, i když Voldemort ví, že zatímco ten starší muž je vážný kvůli muži, sedícímu vedle něj, Voldemort je vážný kvůli zlomenému chlapci na sedmém podlaží.

   “prosím, pane,” žebrá ten chlapec. “můžu pracovat. můžu být užitečný. prosím nechte ně pomoci. jste tu - je vaše přestrojení pastí pro někoho? pokoušíte se zabít Dumbledora? zabít Harryho Pottera? Můžu vám pomoci. Udělám cokoli. prosím -” 

   “Nebudeš dělat nic jiného, než se uzdravovat. Nic není užitečnějšího, co bys mohl dělat právě teď.”

   Na Nový rok na Voldemorta útočí malý chlapec - Harry - který mu strká balíček do rukou a prohlašuje ho jeho narozeninovým dárkem. Chlapec odbíhá pryč, než ho může Voldemort odmítnout, protože neslaví narozeniny.

   Když ho konečně otvírá ten večer, objevuje sponu na kravatu v podobě smaragdy vysázeného hada - kobry, když si ji lépe prohlédne - a na dlouhý okamžik se cítí, že se rozpadne na kusy.

   Školní rok se konečně dokáže uklidnit během druhého semestru. 

   Ministerstvo, v úzkosti nad Crouchovou smrtí, jí rychle připisuje Blackovi bez jakýchkoli důkazů a odstraňuje většinu mozkomorů z Bradavic. Mozkomoři, kteří zůstávají, jsou řádně vyděšení množstvím dětí, které se naučilo nemilosrdnou sebeobranu proti těm stvoření, a drží se opodál. Medový ráj šťastně obnovuje jeho slevu na hromadný nákup. Albus Dumbledore mu dokonce vesele navyšuje jeho plat vánočním bonusem, který pokrývá celý výdaj, a zatímco na jednu stranu Voldemort vesele přijímá jakékoli peníze, které může vysát z toho muže, také chce smáznout ten úsměv, kterým je obdařen, když jsou mu nabídnuty.

   Hermione Grangerová už se nadále nepokouší upracovat k šílenství kvůli své hodinové náloži. Během pár poradních sezení s ní prochází všechny její lekce, dokud nedokáže pochopit, které hodiny přidávají hodnotu jejímu vzdělávání, a které jsou ve výsledku neužitečné. Rozhoduje se, že přestane chodit na Jasnovidectví a Mudlovská studia příští rok, a žádná škoda v jeho názoru.

   Ty tři děti pokračují ve strašení v jeho kanceláři a dokonce ho i několikrát přepadnou v jeho soukromých komnatách. Hermione Grangerová má jiný záchvat nervového zhroucení, spíš paniky, když poprvé potkává Nagini. Očividně kobry královské jsou známými ‘zabijáky lidí’ přinejmenším v mudlovském světě. Voldemort musí přiznat, že to nevěděl - kouzelnická Británie je zoufale chudá co se týče herpetologie. Po pár povídáních si a poté, co Ronald a Harry předvádějí, že Nagini je celkem přátelská vůči škrábání na šupinách, ztrácí své napětí kolem toho hada.

   Začíná si zvykat na to, že má zaplněn svůj prostor dětmi, a neví, jak se ohledně toho cítí.

   Zdá se, že všichni zapomněli na Siriuse Blacka a je to úžasné. Harryho prasinková privilegia jsou obnovena, vzhledem k tomu, že si všichni myslí, že Black je v Londýně a způsobuje tam chaos ve jméně Temného pána, a Voldemort poslouchá vše o tom triumfu v pátek před prvním prasinkovým víkendem toho roku.

   Barty pokračuje v uzdravování se, čím víc pravidelných jídel sní a čím víc odpočinku mu Voldemort vnucuje. Když dovolí chlapci, aby začal známkovat některé jeho eseje a jednodušší úkoly místo něj, je mnohem jednodušší vidět pokrok. Očividně se ten chlapec potřebuje cítit užitečně, aby se cítil bezpečně, a Voldemort si je celkem jistý, že Voldemort dokáže najít věci pro Bartyho, které Voldemort zanedbával. Brzy je velká většina Voldemortova známkování prováděna tím chlapcem a Temný pán přeměněný na profesora je uspokojený, když vidí, jak Barty se snadno adaptuje na standardy, které si Voldemort určil pro svou práci. 

   Vysvětlení Vodlemortova přestrojení je trochu delikátnější. Nebo spíš Voldemort očekává, že bude delikátnější - ale, když toho chlapce usedá a informuje ho, že Lord Voldemort, Temný pán, je v důchodu, chlapec jen kýve a jeho oči se rozšiřují.

   “A vybral jste si mě?” ptá se, bez dechu.

   “Vybral jsem si tě z čeho?”

   “Ze všech svých stoupenců,” vydechuje Barty. “Z nich všech - jsem jediný, koho jste -”

   “Jediný, koho si nechávám pro svou další část svého života? Ano.”

   Ten uštvaný pohled padá z jeho tváře poprvé za celou dobu.

  Po několika dalších opatrných konverzacích, Voldemort představuje Bartyho Harrymu.

   Probíhá to nečekaně dobře.

   “Půjde s námi domů na prázdniny?” ptá se Harry u konce jejich návštěvy a Barty - nějak - se dusí vzduchem.

   “Plánoval jsem to, ano,” odpovídá Voldemort - a ten chlapec opět pláče. Voldemort diagnostikuje ty slzy, celkem sebevědomě, jako slzy štěstí. Harry, nechutně, chlapce objímá a chvíli svírají jeden druhého, než musí Voldemort vrátit Harryho do zmatku venku, než je Thomas Moregrave obviněn z únosu.

   Soukromé komnaty Thomase Moregravea jsou spojené letaxovým systémem s kanceláří Thomase Moregravea. To není technicky něco, co by měl mít dovoleno dělat, nebo měl mít schopnost udělat, ale Thomas Moregrave je ve skutečnosti Thomas Voldemort Riddle, a tak to vskutku udělal. Používá ho jen k tomu, aby unikl Albusovi a aby přinesl Nagini pozdní večery do své kanceláře, aby spolu mohli trávit čas v jiném prostředí.

   Dal, ale, Harrymu heslo, aby se dostal dovnitř a ven. Řečené heslo je v hadí řeči, a tak je podle Voldemortova názoru velmi bezpečné. Vzhledem k tomu, že na sebe také vzal zodpovědnost starat se o toho chlapce, poskytnutí Harrymu místo k úniku s ukrytou chodbou, kterou se tam dostat, se zdá jen rozumné. Co kdyby někdy potřeboval uniknout před někým neodbytným? Nikdo jiný by ho nemohl následovat.

   Neprůstřelné, myslel si Voldemort v té době, kdy Harryho naučil, jak to používat.

   Nic z toho nedělá nic, aby to změnilo fakt, že jeden pozdní večer v prvním týdnu zkoušek se Harry vpotácí skrz letax, zatímco Voldemort na sobě nemá převlek Thomase Moregravea, a je následován skrze ten samý letax velkým, černým psem.

   Nagini spokojeně stočená kolem Voldemortových ramenou se prudce zvedá a syčí, její kápě rozprostřená. Voldemort vystřeluje na nohy a vytahuje hůlku, Harry padá na podlahu s ‘oof’. Ten pes se vrhá mezi Harryho a Voldemorta a začíná štěkat.

   Nic z toho nedává ani trochu smysl.

   “Harry, co to děláš?” ptá se Voldemort. Na jeho ramenou se Naginina kápě pomalu stahuje, ale její ztuhlá póza se neuvolňuje.

   Harry sténá a sedá si a pak lapá po dechu a táhne toho psa zpět. “Tichošlápku, ne, je v pořádku!”

   “Kdy sis pořídil psa?” Ten pes ještě nepřestal štěkat.

   “Je to v pořádku!” huláká Harry a je nejisté, koho oslovuje. Voldemort opatrně pozoruje toho psa, protože vypadá připravený vrhnout se vpřed a pokusit se žužlat mu kotník na kost při první příležitosti. “Je to jen Tichošlápek!”

   “Proč používáš to bezpečnostní spojení teď ze všech časů? Musíme utéct?”

   “Jenom jsme utíkali před Snapeem! Pravděpodobně se brzy vzdá,” blábolí Harry. “Chci říct, řekl jsi, že ten letax nezanechá žádnou stopu, a chtěl nakrmit Sirisuse mozkomorům a stále ještě nedokážu udržet svého tělesného Patrona na příliš dlouho, plus chci říct je to Snape, tak jsem se rozhodl, že bude lepší, abychom utekli a -” 

   “Siriuse?” opakuje Voldemort prázdně. V tomhle bodě jeho hůlka klesla v šoku k jeho boku. Měl takový dobrý druhý semestr, když nemusel slyšet o Siriusovi Blackovi. Proč ten chlapec nadnáší to narušení jeho života právě teď?

   “Může s námi jít Tichošlápek domů na prázdniny?” říká Harry a svírá krk nyní tichého, stále ještě tiše vrčícího psa.

   “Jít domů -”

   Voldemort má pocit, že zkratuje.

   “To je pes, Harry, nechci psa v mém domě. Nejsem psí osoba, jsem hadí osoba, když něco - Jistě bude Ronald ochotný starat se o něj přes léto? Můžu zfalšovat nějaké dokumenty nebo nějaké jiné nesmysly, pokud ho chceš vzít zpět sem příští rok -”

   “Jenom se chci ujistit, že je v bezpečí! Prosím, tati!”

   Tati?

   Voldemort je stižen němotou způsobem, jakým nebyl od chvíle, kdy byl mladý. Mrzne a jeho plíce také mrznou, držíce jeho současné nadechnutí uvnitř něj bez toho, aby mu dovolily dýchat. Je nesmrtelný, tak je to v pořádku, ale stále ještě nedokáže úplně pochopit, co slyšel. Pokud, vskutku, opravdu slyšel, co právě slyšel.

   Jeho pokusy získat zpět myšlenkové pochody jsou přerušeny tím, že se ten pes vytrhne Harrymu a stane se bolestivě vyzáblým, vyhublým mužem s propadlýma očima oblečeným do azkabanského vězeňského oblečení a ušpiněného kabátu příliš velkého na jeho postavu. Jeho tmavé vlasy jsou zacuchané - jeho šedé oči divoce přeskakují z Harryho na Voldemorta na Nagini, okno a dveře. Ruka vystřeluje a ukazuje na Voldemorta, jediný prst téměř obviňující.

   “Harry,” říká chraplavým hlasem, “jak jsi mu právě řekl?”